Od Dečenu, směrem k hranici Tibetské autonomní oblasti, se rozkládají nádherné horské hřbety a hluboká údolí. Malebnou idylu naruší až Felai-si, vyhledávané čínskými turisty. Mají odtud vynikající výhled na horský hřeben Khawakarpo (též Kawagarbo), kterému dominuje právě hora Mej-li. Až tady jsem pochopil, proč pohled fotografů na pohlednicových snímcích směřuje vždy jen směrem k jeho nepoddajným ostrým tvarům. Za jejich hřebeny se totiž rozprostírá spoušť narychlo vybudovaných hotelů a restaurací, které se do zdejší přírody vůbec nehodí.
O několik desítek kilometrů dál, na druhém břehu řeky Mekong, začíná poklidnější život v náručí posvátné hory. Výše nad vesnicí Židang (Xordang) už žádná cesta nevede a dál lze pokračovat jen po vlastních.
S kufry pod horu
Strmý chodník vedoucí lesem přes sedlo Jaku (zhruba 3700 m n. m.) do vesnice Jubeng navzdory tomu není pustá horská cestička. Nahoru i dolů téměř dvacetikilometrovým úsekem se pohybují koně místních vesničanů, naložení stavebním dřevem a jiným potřebným materiálem.
Stále častěji jsou však jejich pasažéry i domácí čínští turisté. Na jejich výbavě i tvářích je možné okamžitě vidět, že většina je v horách poprvé, a podle toho se i chovají. Dámy vzrušeně mávají slunečníky a jejich silnější polovičky neustále kontrolují provazy, kterými jsou k tělům silných koní připoutané jejich cestovní kufry.
Obyvatelé Jubengu se jejich kondici na jedné straně často smějí, nemůžou však opomenout fakt, že jsou tito turisté důležitou součástí ekonomiky jejich malé horské vesnice. Vždyť přepravě koňmi a místní obdobě hoteliérství se v Jubengu věnují členové téměř každé rodiny.
Traktory bez cest
Po téměř čtvrthodinovém namáhavém pochodu do Jubengu jsem jako u vytržení: cesta nahoru nevede, ale snad každý domácí hospodář vlastní aspoň jeden malotraktor s vlečkou. Odpověď místních však vyvrací jakékoli pochybnosti: žádná tajná cesta do Jubengu neexistuje a traktory sem vynesli pěšky i koňmo a doma je opět složili. „Nejtěžší je přenést některé velké součástky, zejména motor. S ním jsme se natrápili nejvíce,“ vysvětluje jeden z mladých Jubengčanů. Jeho starší bratři zatím připravují večeři. Nechybí v ní vepřové maso, rýže a domácí těstoviny. Hrnce na peci vytápěné dřevem jsou velké. Musí nakrmit nejen široce rozvětvenou rodinu, ale i ubytované hosty. Těch je v Jubengu nejvíce od dubna do září, v období, kdy je počasí v této části Číny poměrně teplé a příznivé.
Poslední tábor
Ledovcové jezírko Pin-chu (Binhu, přibližně 3900 m n. m.) je dnes nejvýše položeným místem, kam se návštěvníci podhůří Mej-li smí vydat. Její vrchol ve výšce 6740 metrů (zároveň nejvyšší bod Jün-nanu) se po nátlaku domácích buddhistů na regionální vládu stal zakázaným územím.
Jedním z důvodů tohoto zákazu i faktu, že Khawakarpo zůstává jednou z nejvyšších nepokořených hor na světě, je tragický konec horolezecké výpravy z roku 1991. Během náhlé noční změny počasí tehdy ve výšce 5100 metrů zahynul celý sedmnáctičlenný tým japonsko-čínské expedice pod lavinou. Už v době jejich přípravy se domácí Tibeťané cítili plánovaným výstupem horolezců na posvátnou půdu horského masivu dotčení. A v tragédii viděli jen předvídatelný následek jejího poskvrnění. Nakonec se jim podařilo prosadit úplný zákaz výstupu výše než k Pin-chu.
Cesta k malému tyrkysovému jezeru vede hustými lesy a strmými stráněmi přes nevelkou louku s několika dřevěnými stavbami. Právě na tomto místě ležel v roce 1991 základní tábor Číňanů a Japonců. Když stoupáme k jezeru, z visutého ledovce nad Pin-chu se znenadání odtrhne několik mohutných ledovcových věží, aby s obrovským hukotem smetly vše, co jim stojí v cestě.
Hlubokým údolím
Vesnici Jubeng dělí tok stejnojmenné dravé horské říčky na dvě části, Horní a Dolní Jubeng. Rozdíl v nadmořské výšce mezi oběma částmi vesnice je téměř dvě stě metrů. Dolní Jubeng se chlubí rovnými a úhlednými poli i novou gompou – buddhistickým klášterem. I když jeho architektonické provedení se nese přesně v duchu původních gomp, zničených v době kulturní revoluce, a i oltář je navlas stejný jako oltáře klášterů zachovaných například v sousední Indii, v gompě jaksi chybí život. Mniši zde nejsou a jediný lama si spíše láme hlavu nad množstvím milodarů od náhodných kolemjdoucích než modlitbami a meditací.
Nedaleko kláštera zatím několik žen a mužů vytyčuje linii nové cesty na nedalekém poli ležícím směrem po toku řeky. Traktory se tak budou moci dostat opět o kus dále. Příroda však zařídila, že o moc dále to nebude. Údolí řeky Jubeng se stává stále užším a více než dvacetikilometrový pochod strmými srázy jeho stěn stále více nabývá podoby adrenalinového sportu. I zde se však cení každý kousek úrodné půdy. Na políčka nazvaná Najičing, Nadži a Gedžunda docházejí rolníci nejednou až z Jubengu. O trochu níže chodník křižuje mostem stále dravější tok řeky. Na tom stejném místě je malá část jejích vod odvedena stranou do skalní stěny.
Voda pro Ňilung
Když se řeka Jubeng ztrácí na dně hluboké rokle, vedle exponovaného chodníčku traverzujícího její stěny teče úzká strouha křišťálově čisté vody. Napájená vodami Jubengu a vedená téměř po vrstevnici si na rozdíl od své mateřské řeky udržuje nadmořskou výšku. Toto důmyslné lidské dílo není výsledkem žádného drahého projektu ani plánovaného hospodářství. Přibližně devět kilometrů dlouhý vodovod spolu budovalo několik generací obyvatelů malé horské vesnice Ňilung (čínsky Ni-lung; Nilong).
„Vždy jsme měli problém s vodou a mohutný tok Mekongu vede hluboko pod naší obcí. Museli jsme proto vybudovat vodovod z jiného dostupného toku: Jubengu. Ve strmých skalnatých stěnách pracoval i můj otec,“ řekl nám Namgjal, asi pětadvacetiletý muž z Ňilungu. „Vodovod budovali celých třicet let, já jsem byl ještě malý, když se dokončil a začal využívat,“ dodává Namgjal. Přesné datum dokončení obdivuhodného díla si sice nepamatuje, ale i podle slov dalších domácích svému účelu slouží už téměř dvě desetiletí.
I díky vodovodu lemují okolí Ňilungu vzorně upravená políčka, na kterých místní pěstují nejčastěji obiloviny. Vzhledem k relativně nízké nadmořské výšce vesnice i poměrně teplému klimatu je zde však možné najít i plodinu, kterou bychom na území historické tibetské provincie Kham, která je dnes z větší části součástí S'čchuanu (Sichuan) a Jün-nanu, nečekali – vinnou révu.
Tibetské červené
Rostliny vinné révy je možné v Ňilungu najít v zahradách mnohých zdejších hospodářů. Výjimkou není ani Tsewang, pán jednoho z velkých a bohatě zařízených domů. Ten nás hned po náhodném setkání zve na sklenku červeného vína a hrdě ukazuje i sudy, ve kterých je uskladněna celoroční produkce. K našemu překvapení má jeho domácí víno příjemnou, mírně robustní chuť a řadíme ho do kategorie suchých vín. Když o několik dní později ve více než dvě stě kilometrů vzdáleném regionálním centru Šangri-la (dříve Čungtien; Zhongdian, tibetsky Gjelthang) ochutnáme jeho protějšek z obchodní sítě, zjišťujeme, že tady v malé vesnici zvládají řemeslo mnohem lépe než jejich profesionální kolegové.
Návrat barev
Malíř Tsering se svou ženou už vyzdobili mnoho vesnických domů i několik nově postavených buddhistických klášterů v oblasti. Při práci na vysokých žebřících se kolemjdoucím tají dech, mladá dvojice však závratěmi zjevně netrpí. Skvěle se doplňují i při malování. Pema vybarvuje jednotlivé plochy podkladovou barvou a Tseringovou prací je dokreslování složitějších ornamentálních prvků. Dvojice si takto vydělá přibližně šest set korun denně a o jejich nocleh i stravu se stará pan domácí.
I požehnání něco stojí
„Jak je to tady se štěstím?“ ptá se domácích můj ruský společník Paša a Wan-si Chua, jeho přítel ovládající čínštinu i ruštinu, vzápětí překládá řadu otázek a odpovědí. Ty se zdaleka netýkají jen modliteb obyvatel domu. „Jednou za rok sem pozveme skupinu mnichů. Ti u nás týden bydlí, jedí, spí a modlí se za štěstí obyvatel domu, hospodářství i všeho ostatního,“ říká nám Tsewang.
„Jak víte, že se po jejich odchodu dostává vašemu domu ochrany?“ ptá se zvědavě Paša. „Prostě to cítíme!“ odpovídá s jistotou v hlase Tsewang, kterého dnes spolu se sestrou jeho manželky čeká pochod k autu a cesta na trh do města. Svůj minivan parkuje ve vesnici Gjangda (čínsky Ťün-ta; Junda), ležící na druhém břehu Mekongu. „Most pro auta k nám ještě nepostavili,“ vysvětluje. To, že parkuje téměř pět kilometrů od domu, mu nijak nevadí.
Sedadla auta jsou v okamžiku zaplněná náhodnými cestujícími, vesničany a vesničankami směřujícími do města. Motor burácí strmým svahem, pod koly létá do stran štěrk a Wan-si Chua si ze strachu zakrývá oči kabátem. Během krkolomné cesty na hlavní asfaltku a dále do Dečenu pomalu chápeme, proč na honorářích za ochranné modlitby mnichů nikdo z domácích nešetří.
Článek vyšel v časopisu Lidé a Země
