Brigita Bilíková z Krajského státního zastupitelství v Ostravě věděla v dubnu 2009 mezi prvními, že do domku Romů ve Vítkově na Opavsku někdo hodil zápalné lahve.
Pomáhala dát dohromady střípky vítkovské skládačky. Je jedna ze několika lidí v zemi, kteří o žhářském útoku na dům romské rodiny ve Vítkově vědí úplně všechno, co se podařilo zjistit. Byla u toho, když policisté zatýkali pachatele. Když je vyslýchali. A když soudce koncem října v Ostravě vynášel rozsudek, dívala se čtveřici pachatelů do očí.
„Jen Vaculík, který za celou dobu u výslechů ani u soudu nepromluvil, vypadal nehnutě. U dalších tří bylo vidět, že se jich to dotklo. Ale těžko říct, jestli je to lístost nad tím, co udělali, nebo nad nimi samými, do jaké situace se dostali. Bohužel moje zkušenost z praxe je taková, že to zpravidla bývá ta druhá varianta,“ popisuje Bilíková okamžiky, kdy soudce oznámil, že čtyři mladíci zůstanou za to, co udělali, ve vězení dohromady osmašedesát let.
Napínavé jako v detektivce. Ale tohle je doopravdy
Sledovanější kauzu, než byl žhářský útok ve Vítkově, ještě státní zástupkyně Brigita Bilíková neřešila. Sedmičce povyprávěla, co všechno s ní zažila.
Patnáct svazků spisů, dohromady tři tisíce stran a rok a půl života. To všechno je pro státní zástupkyni Brigitu Bilíkovou z krajského státního zastupitelství kauza Vítkov.
„V neděli 19. dubna 2009 kolem sedmé ráno mi volal policista z Opavy, který měl službu. Jeho telefon mě probudil. Řekl mi, co se ve Vítkově stalo, od samého počátku to vypadalo velmi vážně. Už to ráno jsme předběžně vyhodnotili, že šlo o pokus o zabití lidí, kteří byli uvnitř,“ líčí sympatická brunetka, jak vypadalo její seznámení s případem, kvůli němuž se několik měsíců téměř nezastavila.
Jste ráda, že jej máte za sebou?
Určitě. Byl to obrovský nápor, pracovní i psychický. Zvládnout celý proces, přípravu na něj, odpovědnost, hlídat každou maličkost, abychom neudělali chybu, abychom na nic nezapomněli, připravili se na všechny varianty obhajoby. Ovšem měla jsem za zády skvělé policisty. Takže vlastně pěkná a zajímavá práce. Navíc jsem ráda, když za sebou vidím konkrétní výsledek, který je zároveň velkým zadostiučiněním pro lidi, kterých se to všechno dotklo. Vím, že moje práce má smysl, i já pak cítím uspokojení.
Čtveřice pachatelů dostala za pokus o vraždu od dvaceti do dvaadvaceti let vězení, to je ještě o pár let více, než jste navrhovala. Co vám proběhlo hlavou, když soudce tresty vyslovil?
Vždycky se na obžalované při rozsudku dívám. Na jejich reakce. V tomto případě to se třemi hnulo, se čtvrtým vůbec. Je mi líto, že mají zničený život. Jenže zničený život má i rodina, která v domě bydlela. Všech osm lidí, kteří byli uvnitř, když tam hodili zápalné lahve, se s tím bude až do smrti vyrovnávat. Malá Natálka to bude mít nejtěžší. Bude se ptát, proč vypadá, jak vypadá. Bude mít někde v podvědomí něco, co si asi nebude úplně pamatovat, ale nikdy se toho nezbaví. Je potřeba si uvědomit, že je to ryze vina pachatelů a že to vše mohlo dopadnout ještě hůř. Lidé v domě mohli všichni uhořet.
Jaká nej vítkovský případ má?
Rozhodně je to případ, v němž jsem nejúžeji spolupracovala s policií. Taky to byl můj nejsledovanější případ. A bylo při něm třeba dávat si velký pozor, ať nikdo z lidí, kteří na něm pracují, nepodlehne tlaku médií a veřejného mínění. Nikdo z nás pro pachatele nechtěl exemplární trest, ale spravedlivý, objektivní rozsudek.
Co si o čtveřici kluků, kteří vhodili Natálčině rodině lahve do oken, myslíte?
Vždycky mě překvapí, čeho všeho jsou lidé schopní, i když z praxe vím, že lidé umějí být zlí. V tomto případě bylo od počátku pravděpodobné, že šlo o organizovanou věc. Ne že šli kluci náhodou z hospody a napadlo je něco hodit dovnitř. Ale že to byla promyšlená, plánovaná akce s hlubším, rasovým, podtextem. Vybrali si místo, které má dobrou příjezdovou i únikovou cestu, a dům, který byl snadno přístupný, delší stranou lemoval ulici, měl na ni obrácená okna obytných místností. Do nich hodili lahve, tím maximalizovali účinek požáru a minimalizovali možnost, že jej ti uvnitř bez úhony přežijí. V domě bylo osm lidí, pachatelé je neznali. Jen věděli, že tam bydlí romská rodina. To je na tom všem nejnebezpečnější.
Který okamžik byl v celé kauze nejdůležitější?
Určitě 12. srpen. Den, kdy jsme zadrželi dvanáct podezřelých, mezi nimi i čtyři mladíky, kteří nakonec stáli před soudem. O těch jsme věděli, že byli na místě útoku, u ostatních jsme měli podezření, že se podíleli na přípravě. To se nakonec neprokázalo.
Jak takové zatýkání dvanácti lidí najednou vypadá?
Poměrně akčně. Bylo to jako dobře fungující soukolí. Na případu se podílelo přes dvě stě lidí. Bylo nutné v jeden okamžik celou dvanáctku pozatýkat. Stalo se to přibližně v pět hodin ráno. Pro lidi, kteří nic netuší a spí doma v posteli, to je určitě velký stres, všechno se musí odehrát co nejrychleji, aby se snížilo riziko, že se komukoli na obou stranách něco stane.
Jak se komando dostane dovnitř?
Normálně zazvoní. A když se dveře neotevřou, postupuje razantněji.
Z dvanácti zadržených zůstali čtyři pachatelé. Jaké to je vyslýchat člověka, o kterém víte, že udělal něco tak strašného?
Nejde hodnotit podle toho, jak kdo vypadá. Mám ve vězení plus minus dvě stovky pachatelů těch nejhorších trestných činů. Většina z nich sedí na Mírově či ve Valdicích. A mnozí z vrahů, které jsem kdy potkala, vypadali na první pohled úplně normálně, nebo dokonce moc sympaticky.
Takže si ve vězení můžou říct: Taky tě sem dostala Bilíková? Nemáte strach, že vám to nezapomenou?
Nemám. Doufám, že se ve vězení změní, že zrají a než se dostanou ven, všechno to v sobě vstřebají. Po vítkovském rozsudku jsem dostala nějaké anonymy, přišly po mé závěrečné řeči, která nikdy není hezké čtení. Státní zástupce v ní vždycky shrne, čeho všeho se obžalovaný dopustil i co ho k tomu vedlo. A je nepříjemné, že dobrá čtvrtina, možná i třetina obžalovaných mě bere jako osobního nepřítele. V soudní síni často cítím nenávist, kterou ke mně chovají.
Jak to snášíte? Nebudí vás to ze sna?
Zdá se mi o tom docela často. O nebezpečných situacích, kdy jde do tuhého. Poctivě to ventiluji, snažím se prožít něco příjemného, přebít to. Zajdu si na hezký koncert, do divadla, sejdu se s někým, kdo mě má rád, nebo to s někým blízkým proberu. Mám i ryze dámskou metodu: koupím si něco hezkého na sebe.
Když jsme u těch dámských věcí, je tohle zaměstnání vhodné pro ženu?
Každopádně. Mám jednu výhodu, která možná souvisí s tím, že jsem žena. Je pro mě důležité vystavět si z okolností, které policisté zjistí, příběh. Umožňuje mi to lépe pochopit, co se na místě asi mohlo stát, a především proč se tak stalo.
To zní jako detektivka.
Odjakživa miluju detektivky a někdy si v práci jako v detektivce připadám. Už v páté třídě jsem se při jejich čtení rozhodla, že budu právničkou. Víte, jak mimo jiné poznám dobrou detektivku od špatné? Dobrá je, když až do konce nepoznám, kdo je vrah. Ovšem najít dobrou detektivku, je pro mě čím dál těžší.
