Život s vlastním dvojníkem? Silné pouto, ale také rivalita

Když lékař Marianě Andresové z Olomouce řekl, že bude mít dvě děti, byla pořádně překvapená. „Vůbec jsem s tím nepočítala. Bála jsem se, že to nezvládnu,“ líčí Andresová svoje obavy před narozením dnes už sedmnáctiměsíčních děvčátek Anety a Denisy.

Ty přišly na svět o šest týdnů dřív, o pár minut starší Aneta byla i větší. „Pořád je ve vývoji o dva týdny dopředu a Denisa ji dohání,“ říká mladá žena a krmí obě zároveň přesnídávkou. Ze začátku jí nejvíc chyběl dostatek spánku, později se režim upravil, teď už si spolu děvčátka hrají a zabaví se. Přesto jsou okamžiky, kdy si může v klidu sednout, velmi vzácné.

Irena Drábková zase vzpomíná, jak padala únavou, když celý den nosila dvojčata v náručí. „Vyhlížela jsme toužebně z okna manžela, až se vrátí z práce,“ vypráví matka pětiletých Marka a Martina. Jeden vypadá jako přesná kopie druhého. „Zepředu je poznám vždycky, ale zezadu mám problém,“ říká s úsměvem Drábková. Aby je rozeznaly učitelky a děti ve školce, každý má na sobě aspoň jiné tričko. „Oni by však raději nosili úplně stejné oblečení i měli stejné hračky. Jsou na sobě hodně závislí. Pomáhají si a třeba ve školce si radí, jaké jídlo je dobré,“ dodává Drábková.

Všechny se shodují, že hodně náročné období nastává, když batolata začnou chodit. „Opravdu jsem nevěděla, co dělat dřív, když se každý rozběhne na opačnou stranu,“ souhlasí matka tříletých Honzíka a Hanky Ivana Svozilová.

Já ne, ale my

Jednadvacetileté sestry Markéta a Michaela Přidalovy z Olomouce neříkají já, ale my. A jejich dosavadní život vypadá jako přes kopírák. Stejná školka, základní škola, osmileté gymnázium a teď i práva. Shodly se i ve výběru kroužků, v dětství nosily i stejné oblečení. „Když jsme byly malé, jedna z nás měla na ruce gumičku, aby nás ostatní poznali. I ve škole s tím měli problém. Když jednu z nás někdo oslovil, otočily jsme se pro jistotu obě,“ vypráví Markéta. Vždycky si pomáhaly, učily se spolu a nedokážou si představit život jedna bez druhé. „Jsme jako jedna, doplňujeme se, víme, co chce ta druhá říct. Nikdy jsme nechápaly, že si sourozenci nerozumí nebo se nemají rádi. Ale taky jsme se praly a pohádáme se. Další den už to nevydržíme a udobříme se,“ vysvětlují dívky.

Nevýhodu stejně starých sourozenců dlouho hledají. „Snad jen odměny ve škole. Dali nám jednu čokoládu a řekli, ať se rozdělíme,“ vzpomíná s úsměvem o minutu starší Michaela. Svoje zkušenosti teď využívají, protože jako brigádu nabízejí hlídání dvojčat. Sourozeneckou rivalitu znají také čtrnáctileté studentky gymnázia Vendula a Tereza Fryčákovy. Přestože nevypadají úplně stejně, lidé si je pletou. Obě hrají závodně házenou, jedna je levačka, druhá pravačka. Chodí do stejné třídy, ale v lavici spolu nesedí. „To by fakt nešlo, pořád bychom se hádaly,“ říká Vendula, podle které je lepší, že jsou každá trochu jiná.

Všechno dvakrát

Výzkumy ukazují, že pouto mezi dvojčaty je velmi silné a většinou vydrží po celý život. I v dospělosti se často navštěvují, tráví společně volný čas a výjimkou není ani to, že si vyberou stejné povolání a vybírají si podobné partnery.

Většina rodičů proto řeší otázku, zda pro jejich rozvoj není lepší, aby navštěvovala jinou školu, našla si jiné kamarády a netrávila spolu tolik času. „Dřív se víc prosazovala individualizace, ale teď panuje větší svoboda v rozhodování. Není vhodné je násilím rozdělit. Pokud to děti samy chtějí a rodiče to organizačně a časově zvládnou, pak mohou chodit do jiné školy. Ale většina rodičů ani dvojčat tuto potřebu nemá,“ říká Petra Tenglerová, manažerka Mateřského centra Heřmánek a matka dvojčat. Rodiny se pravidelně scházejí v olomouckém Centru pro rodiny s dvojčaty a vícerčaty, kde si vyměňují zkušenosti, pomáhají si a řeší společné problémy. Třeba jak zvládnout péči o dvojčata a rozdělit pozornost mezi obě rovným dílem, jak se dostat s velkým kočárem do tramvaje, kde najít restauraci s dvěma židličkami pro batolata nebo jak sehnat paní, která by byla ochotná pohlídat dvě stejně staré děti. Největším problémem, který řeší většina rodin s dvojčaty, jsou peníze. „Máme pouze jeden rodičovský příspěvek, ale děti dvě. A kupujeme dvakrát umělou výživu, plínky, boty i oblečení. Utáhnout všechno není vůbec jednoduché,“ dodává Mariana Andresová. Máte zajímavou zkušenost s dvojčaty?