Neznal jsem nic jiného než práci. Je to země, ve které se dobře žije. Takové názory mají student, profesionální řidič a brusič skla na život ve Španělsku, Americe a Anglii.
1. Kamil Majerik
„Byla to paráda. Za zády jsme měli Pyreneje a pod námi bylo moře. Vila, kterou jsme s kamarádem hlídali, byla jako zámek, plná loveckých trofejí,“ zasní se ve vzpomínkách na svoji pvní práci ve Španělsku Kamil Majerik z Tábora.
Staral se vlivnému právníkovi z Barcelony o čtyřicet psů, prasata, jednoho koně a k tomu se přiučil zednickému řemeslu.
Kamil Majerik cestuje už od dvanácti let. Tehdy se s matkou přistěhoval z Prešova na Slovensku do Tábora. V sedmnácti se osamostatnil a později jako vyučený brusič skla pracoval a žil čtyři roky na Šumavě. Po návratu do Tábora čalounil sedačky. Po pěti letech ale potřeboval další změnu. Tou bylo právě horké Španělsko.
„Neměl jsem energii dělat pořád stejnou práci. Po půlroční přípravě na cestu jsem vyrazil,“ vrací se ke tři roky starému rozhodnutí. Vyhlídl si Figeras za francouzskými hranicemi.
Překvapením pro něj byla vstřícnost úředníků. „Jednali se mnou vlídně a pomohli mi zařídit potřebné věci. Za osm euro jsem získal zelenou kartu, která je třeba pro pobyt cizince,“ popisuje první kroky ve Španělsku.
Podle něj si tu lidé umí více vychutnat život. „Chodí na první pohled pomaleji, vše si užívají. Chtějí se družit a nedělají rozdíly mezi cizinci a místními,“ říká.
Španělé prý také rádi popíjejí víno dlouho do noci. Co si ale nedovolí, je třeba na veřejnosti sprostě nadávat. „Byla by to pro ně ostuda,“ přibližuje španělskou mentalitu Majerik.
Práci ve vile právníka se mu podařilo najít po týdnu. Vzpomíná přitom na jednu zvláštnost.
„V domě nebyla elektřina. Svítili tam generátory na plyn. Myslím, že Španělé nechtějí, aby u nich stály stožáry na elektřinu, kterou by jim dodávala Francie. Proto tam rozváží plynové bomby,“ vysvětluje.
Bydlení měl Majerik zdarma, vydělával si 1200 euro a kupoval si pouze jídlo.
Po roce už pro něj ale právník neměl práci. Přišel čas na změnu. Do dvanáct set kilometrů vzdálené Granady v Andalusii přejel za jediný den. Práci měl do týdne.
Opět sbírání oliv. Tentokrát na tři měsíce. Setkal se tu s indiány z Jižní Ameriky. „Doma nemají dobře placenou práci a často dělají na kokainových polích nebo kokain prodávají. Proto jezdí pracovat do Španělska a pomalu se tam snaží dostat i svou rodinu,“ vysvětluje Majerik.
Při vyprávění často zmiňuje seňora, svého zaměstnavatele. „Byl to asi pětašedesátiletý muž. V olivaru vyrostl, celý život tvrdě pracuje a nechybí mu úsměv a nadhled. Vážil jsem si ho. I u své rodiny měl velkou úctu,“ říká a připomíná, že takový vztah k hlavě rodiny se v Čechách málokde vidí.
Kamil Majerik si za vydělané peníze užil i cestování po Španělsku. Vyzkoušel si, jaké je bydlet v jeskyni. Prý nic neobvyklého. „Je to obydlí vytesané do skály, vymalované na bílo, s vodou i elektřinou. Bydlí tam dokonce lidé, kteří chodí v sakách a s kufříkem,“ popisuje.
I když jeho původním plánem bylo ve Španělsku zůstat, po dvou letech se Majerik rozhodl jet domů. Navštívit známé i studovat. Do Španělska se chce ale ještě vrátit.
2. Daniel Buzu
V den, kdy se student táborského gymnázia Daniel Buzu dozvěděl o soutěži, jejíž vítěz pojede na studijní pobyt do Orindy v Americe, měla právě uzávěrku.
„Za hodinu a půl jsem musel sesmolit esej v angličtině, proč zrovna já bych měl do Ameriky jet,“ vzpomíná Buzu. Uspěl a lístek do Států byl jeho.
Poznat nové lidi, jinou kulturu, naučit se jazyk. To byly důvody, proč o studium v zahraničí stál. Také rád cestuje. To má prý po rodičích.
„Otec je z Moldávie. Vždycky když tam jedeme, vezmeme to přes půlku Evropy,“ říká. Navíc v Orindě je vynikající oddíl vodního póla, které Buzu hraje.
Amerika ho příjemně zaskočila optimismem, který má podle něj na tváři většina lidí na ulicích i v obchodech. „Hodně milí a otevření byli všichni i v rodině, kde jsem bydlel. Začal jsem jim říkat sám od sebe mami, tati. Líbilo se jim to,“ míní.
Američané jsou podle něj hodně hrdí. Co je americké, je pro ně nejlepší. „Ale můj americký otec měl trochu větší nadhled. Možná proto, že byl viceředitelem softwarové firmy a s rodinou bydleli různě po světě,“ vysvětluje Buzu.
Rodina, která se o Danilea Buzu starala, vyznávala mormonské náboženství. „Nepili ani alkohol, takže jsem zažil první Silvestr, kdy se na nový rok připíjelo myslím džusem,“ usmívá se.
Také životní styl studentů se podle něj od Česka liší. „Do školy jezdí autem a první co je, jdou do kavárny Starbucks pro kafe,“ říká.
V sobotu se prý jezdí bavit do nákupního centra. Zábava je tam hodně spojená s penězi. „Američané jdou na hokejový zápas a za třetinu sní kýbl popcornu a každý vypije velkou colu. I třeba americký fotbal mají jako rodinný piknik,“ říká Buzu. Oceňuje ale pracovní nasazení Američanů, které je podle něj efektivnější než u nás.
Dalším, co ho v Americe zarazilo, byla spousta omezení. „Kdo šel třeba jen o hodině na záchod, dostal speciální průkazku, aby si nikdo nemyslel, že jde za školu,“ popisuje.
Oblíbené vodní pólo si Buzu užil v Americe více než doma. „Měli jsme patnáct hodin tréninku v bazéně za týden. Nasazení kluků bylo obrovské. Někteří pólisti zůstávali ještě po tréninku a plavali. Také hodně z nich mělo časy, které jsou u nás mezi plavci v mé kategorii krajským rekordem. Herně jsem tak možná zapadl, ale plavecky rozhodně ne,“ popisuje uznale.
Táborský student zažil v Americe i prezidentské volby. Obama vítězil hodně u mladých a černochů. Lidé prý nosili svého kandidáta na vítězství na tričkách, taškách a skoro každý měl na autě, koho volí.
Někteří prý ale dávali přednost spíše sympatiím ke kandidátovi než jeho politickému přesvědčení. „V televizi udělali pokus. Šli za černochy a ukázali jim program McCaina, republikánského protivníka Obamy. Jim se líbil a souhlasili s ním, přesto chtěli volit Obamu,“ popisuje mladík.
Po sedmi měsících se vrátil Daniel Buzu zpátky do Tábora, ale Ameriku chce ještě navštívit.
3. Jan Voženílek
Jan Voženílek z Větrov u Tábora vždycky rád řídil vše, co mělo čtyři kola. Protože ho potkala svízelná životní situace a uměl dobře anglicky, využil inzerát na řidiče autobusu v Birminghamu. Udělal si na něj řidičák a ve třiadvaceti rozvážel lidi v milionovém městě. Jezdil i s typickým dvoupatrákem – doubledeckerem. „Na to, že se v Anglii jezdí vlevo, jsem si zvykl rychle. Pro řidiče autobusů je ale oproti nám rozdílů víc. Třeba zastávky na znamení,“ popisuje Voženílek.
Lidé, kteří vystupují, zazvoní. Kdo stojí na zastávce, musí na autobus mávnout jako na taxi. Kvůli komplikované dopravě nejsou v Birminghamu jízdní řády. Uvádí jen intervaly, po kterých autobus přijede. „Nedaly se často stihnout. Potom jsem musel jet na plný plyn. Cestující už jsou zvyklí, a když zazvoní, zůstanou sedět, protože to řidič na každé zastávce zašlápne na poslední chvíli,“ popisuje svéráznou jízdu autobusů.
I za černé pasažéry si musel ručit sám. „Lidi nastupují jen dveřmi u řidiče. Když si někdo nechtěl koupit lístek, neměl jsem možnost ho vyhodit. A když přišel revizor a nebyl s ním policajt, těžko mu mohl dát pokutu. Na to jsou v Anglii zákony bezzubé,“ vysvětluje Voženílek.
Jednou ho v autobuse také přepadli. „Nastoupili čtyři ožralí Angličani a naváželi se do mě, co dělám u nich, když jsem Čech. Nakonec mi jeden vrazil do obličeje a ještě sáhnul do kasy pro peníze. Ostatní už si vystoupili. Já ho chytil za ruku, zavřel v autobuse, popojel a za jízdy vyhodil, jak jsem byl plný vzteku,“ vrací se k nebezpečné příhodě.
Řidič autobusu není v Anglii populární práce. Místní mají hlavně denní směny a nechtějí jezdit o svátcích. To odnáší cizinci. „Jezdil jsem skoro deset hodin čistého času denně a volno bylo jednu neděli za dva týdny,“ popisuje. Na některých linkách měl i strach. Ve Wolverhamptonu dokonce byl park, ve kterém za jedny prázdniny přišly o život desítky mladistvých.
Voženílek se v Birminghamu nevyhnul ani bouračce. Zavinil ji řidič osobního auta. „Málem mi urazil kabinu. Přetrhal mi i brzdové hadičky, takže když jsem se probral z nárazu, řítil se autobus na dům. Na poslední chvíli se mi na ruční brzdu podařilo zastavit pět metrů před ním,“ popisuje havárii. Překvapilo ho, jak rychle policie situaci vyřešila, i díky kamerovému systému.
Po dvou letech a dvou měsících se Jan Voženílek vrátil zpáět. „Možná by to šlo vydržet déle, ale neznal jsem nic než práci. Anglie je navíc pro lidi, kteří nemají dobré zázemí, celkem nebezpečná,“ zdůvodňuje cestu domů.
