Když začal německý wehrmacht v říjnu 1938 obsazovat Sudety, bylo Jaroslavu Klemešovi šestnáct let. Tehdy v něm zrálo rozhodnutí, že bude proti okupantům bojovat na straně spojenců. Žil s rodiči ve slovenské Skalici, kde zažil smutné následky okupace. „Viděl jsem naše vojáky, kteří se stahovali z pohraničí. Některým z nich dokonce tekly slzy,“ vzpomíná dnes sedmaosmdesátiletý plukovník. Vyhlášením Protektorátu Čechy a Morava se situace ještě přiostřila. „Vychovali nás k vlastenectví, takže jsme nemohli jen tak přihlížet, jak nás Němci okupují, potlačují ve školách, v Sokole a pokukují po našich děvčatech,“ vysvětluje důvody k útěku Jaroslav Klemeš.
Z rozhlasu zachytil zprávu, že se ve Francii formuje armáda. Společně ještě s o rok mladším Ludvíkem Čambalou a dvěma kamarády vymysleli plán, jak se do Francie dostat. Nakonec ho uskutečnil v lednu 1940 jen s Čambalou, který jediný přišel ve smluvený den na nádraží. Cestovali nalehko, bez zavazadel. U sebe měli jen několik set korun.
Vlakem jeli do slovenské Nitry, odtud ilegálně překročili hranice s Maďarskem a pak do Jugoslávie. „V Bělehradě už to bylo dobré. Pomohli nám naši krajané a dostali jsme pasy. Pokračovali jsme do Bejrútu v Libanonu přes Řecko, Turecko a Sýrii, všude byly nějaké komplikace. Libanon patřil Francouzům a odsud se organizovaly transporty přes francouzské kolonie do Francie. My jsme pluli přes Alexandrii a Alžír do Marseille, kde jsme v dubnu 1940 byli odvedeni,“ líčí předposlední část cesty Klemeš.
Rychlý ústup
Stačil jen měsíc spojařského výcviku a chlapci šli rovnou na frontu do severní Francie k 2. pěšímu pluku, u velitelské roty dělali spojařské práce. Jejich výkonným rotmistrem byl Josef Valčík, který se později jako příslušník československé paraskupiny Silver A podílel na přípravě atentátu na Heydricha. Francouzské vojsko nebylo na válku vůbec připravené a těžko odolávalo německé přesile. Vojáci ustupovali na další linii k Loiře, ale i tam museli obranné postavení po dvou dnech opustit. Ludvík Čambala později ve své knize Moje druhá světová válka popisuje, jak ho během ústupu od kamaráda oddělila nepříjemná událost. „Jednotka ustupovala před Němci, všechno bylo rozbité, neměli jsme auta, šlapali jsme pěšky. Vojáci usínali při pochodu. Po hodinách úmorné chůze dal velitel u jednoho opuštěného statku rozchod, abychom u místních usedlíků mohli vyžebrat nějaké jídlo a hlavně vodu. Byl jsem vyčerpaný, padl jsem do slámy ve stodole a okamžitě usnul. Když jsem se vzbudil, všichni byli pryč. Byl jsem zoufalý, našel jsem jakési staré kolo a vydal se hledat svou jednotku.“ Souhrou šťastných náhod našel Ludvík své spolubojovníky za čtyři dny.
Cestou na jih míjeli kilometrové zástupy civilistů, kteří prchali před wehrmachtem. Němci do nich nalétávali stíhacími letouny, kolem cesty leželi ranění a mrtví. Teprve až tam si Jaroslav Klemeš uvědomil hrůzy války. „Před tím jsem si nepřipouštěl, že by se nám mohlo něco stát. Vzpomněl jsem si na rodiče a že jsem se s nimi vlastně nerozloučil, nechal jsem doma jen dopis. Ale museli jsme se dostat z okupované Francie, takže na nějaké černé myšlenky nebyl čas,“ poznamenává Klemeš.
Chlapci se museli vzdát plánu, že se v Bordeaux nalodí na nějakou loď plující do Anglie, západní pobřeží bylo obsazené Němci. Až v přístavu Sète se dostali na egyptskou nákladní loď a na ní dopluli do Gibraltaru, kde se formoval konvoj. Pod ochranou pěti torpédoborců pluli asi čtrnáct dní do Liverpoolu. Cesta kolem pobřeží byla příliš nebezpečná, proto konvoj často křižoval, měnil trasu i tempo plavby. Poblíž Anglie je sice zahlédli němečtí stíhači, ale lodní střelci je mohutnou salvou z děl zahnali.
Setkali se až v Praze
Teprve v Anglii se cesty obou kamarádů rozdělily. Ještě v květnu 1942 se společně podíleli na obraně jižního pobřeží v Somersetu a pak se přesunuli na východní pobřeží na obranu Lowestoftu. Krátce na to Klemeš odcestoval do Londýna ke Zvláštní skupině D československého exilového ministerstva obrany, která měla na starost vysílání parašutistů do speciálních operací. Ludvík Čambala se také hlásil jako parašutista k vysazení do Protektorátu Čechy a Morava, ale při pohovoru se štábním kapitánem vyšlo najevo, že se narodil ve slovenské Skalici. Hrozilo nebezpečí, že by jej v Čechách mohl prozradit přízvuk. Zůstal v záloze jako parašutista, pak byl přecvičen na tankistu.
Jaroslav Klemeš prošel v Londýně výcvikem parašutistů a dostal se do skupiny s krycím jménem Platinum-Pewter, která jako jedna z posledních provedla výsadek na území protektorátu. To se podařilo až na třetí pokus. Poprvé letadlo zabloudilo v mlze, podruhé dostalo zásah granátem a muselo se vrátit.
Parašutisté seskočili v únoru 1945 blízko Nasavrk. Navázali kontakt s domácím odbojem a přesunuli se na Moravu. Část skupiny zde zůstala a Jaroslav Klemeš s velitelem Jaromírem Nechanským spěchali do Prahy, aby podpořili Pražské povstání. Londýn sice vysílal informace, ale v Praze nebyl nikdo, kdo by je přes vysílačku přijal.
V květnu 1945 se v Praze oba kamarádi ze Skalice znovu setkali. Klemeš jako radista a Čambala jako člen 2. praporu Čs. samostatné obrněné brigády.
Pak přišel únor 1948 a komunisté začali vojáky bojující v zahraničních jednotkách likvidovat. Jaroslav Klemeš byl na Pankráci, devět měsíců ho vyšetřovali v pověstném domečku, celou dobu bez jediné vycházky. Nakonec dostal dva roky a potom šel do tábora nucených prací ve Všebořicích.
„Po propuštění jsem šel na pracák, vybírat jsem si moc nemohl. Upíchl jsem se ve stavebnictví, dělal jsem nádeníka, pak skladníka, technika zásobovače a do důchodu jsem odešel jako řidič náklaďáku,“ dodává Klemeš.
