Přemikulášováno bylo v sobotu v kladenských ulicích. Odpoledne vládli čerti kulturnímu domu na Sítné, v divadle Lampion rozdával Mikuláš mrňavým divákům nadílku a další pak projížděl s družinou pěší zónu na koních. A aby nadpřirozených bytostí nebylo v Kladně málo, převlékl se za ně i tým redakce Sedmičky.
Teoretické rozdělení rolí bylo jednoduché. Redaktor Jan Murárik se svými 185 centimetry se chtě nechtě musel stát Mikulášem, post anděla obsadila blonďatá inzertní poradkyně Alena Lovrantová a na mne zbyla role strašidla, přesněji čerta. Prakticky jsme pak musely společnými silami krotit Mikuláše, aby na děti nebyl přísnější než samotný čert. „Jsem Mikuláš, jsem Mikuláš,“ opakovala jsem Honzovi pokaždé, když jsme kráčeli po schodech k vybranému bytu.
Praví versus falešní
Původní vize, že stačí dát si inzerát do novin a zájemci nám zablokují telefony, se ukázala mylnou. Inzerovat nabídku Mikuláše na poslední chvíli, to znamená dva dny před akcí, je skutečně pozdě. A tak jsme si „vypomohli“ i svými známými.
Když jsme na schodech domu na Ostrovci řinčeli řetězy, sedmiletý Ondra Linhart měl ještě patrně pro strach uděláno. Přece jen v jeho věku už děti na Mikuláše a čerty moc nevěří. „Když jsme byli na mikulášské besídce ve škole, ptal se, jestli byl Mikuláš pravý, nebo ne. Já mu odpověděla, že na besídkách jsou lidé za Mikuláše s čerty převlečení, ale domů za dětmi chodí ti praví. Proto na něm bylo možná poznat, že neví, zda se bát, nebo ne,“ vysvětlovala maminka Kateřina.
Ač na předchozích akcích Ondra básničku vysypal z rukávu, před redakční trojkou si nemohl vzpomenout. Nakonec mu vypomohl tatínek a dobroty z Mikulášova a andělova koše se přemístily do Ondrových rukou a rukou třináctiletého bratra Kuby, který z nás měl evidentně legraci.
„Nevíte, kolik to hrajou?“ procedil přes padající vousy Mikuláš směrem k otci, aby se dozvěděl výsledek daviscupového utkání čtyřhry našich se Španěly. „To nevím,“ odvětil dobře se bavící otec.
Kde bydlí náměstek?
Když jsme před šestou hodinou opouštěli Ostrovec, panoval na malém sídlišti na kopci klid. Žádní výrostci v ulicích, žádné bouchání petard. „Tady je tedy mrtvo,“ poznamenal anděl Alena.
A tak jsme vyrazili o čtvrť dál, do Rozdělova. Tam o nadpřirozené bytosti nebyla nouze. Hned u parkoviště jsme potkali stejnou trojici. Snažila jsem se ji svým blekotáním vystrašit, leč vypadalo to, že se spíš naštvala a zamířila si to s námi vyřídit. Zachránilo nás firemní auto a fotografka Karolina Hniličková. Drsně vypadající čert s Mikulášem se patrně nechtěli stát ústředním snímkem reportáže, a tak se stáhli a putovali na opačnou stranu.
Když jsme dorazili k domu, kde si naši návštěvu objednali, nebylo nikde ani živáčka. Dům svítil do okolí, okna ale zůstala tmavá. „Máme čas,“ zahlásil Mikuláš, a tak jsme začali hledat další rodinu – Hrabětovy. Jmenovky na zvoncích okolních domů ale takové označení nenesly. „Tak kde bydlí?“ ptali se mě kolegové na adresu náměstka středočeského hejtmana. „Vím já?“ říkala jsem si v duchu a tušila průšvih. Oba telefony jsem pro jistotu, aby nezazvonily v nevhodnou dobu, nechala v redakci.
Mezitím k nám doběhla v mikině mladá žena a ptala se, zda nejdeme k nim. „Ne, ale plány můžeme změnit,“ zalaškoval jediný mužský člen týmu. Maminka však o naše služby zájem neměla. „Když my už je máme objednané. Já jen, že v téhle ulici se špatně hledá, proto jsem vyběhla raději před barák,“ vysvětlila. Následně pak volala kamarádce, zda by ona nechtěla potěšit děti nebesko-pekelnou návštěvou. „Tak prý ne,“ tlumočila kamarádčino rozhodnutí. „Ani zadarmo,“ dodala. Alespoň nám ukázala, kam jít za Hrabětovými.
Já ne, to brácha
Sotva jsme překročili práh domovních dveří, čekal na nás chlapec s maminkou. „Já se čertů nebojím,“ tvrdil malý hrdina, aniž by pustil matčinu ruku. Ještě opatrnější byl, když mu čert nabídl, ať si sáhne do jeho pekelného pytle. „Jestli jsi byl hodný, vytáhneš si dárek. Pokud jsi ale zlobil, už z pytle ruku nevyndáš,“ varovala jsem ho předem. „No, tak to zkus,“ pobídla chlapce maminka. Když se rozmyslel a v pytli zalovil, najednou nedokázal ruku vyndat. „Tak a teď se ukázalo, že jsi zlobil,“ hartusila jsem čertovským hlasem. „Ale to jenom malinko, čerte,“ uklidňoval mě anděl Alena, abych dětskou ruku z pytle pustila. Jen se tak stalo, chlapcova ruka – i s plyšovou hračkou – byla okamžitě venku.
Sotva jsme došli do druhého patra, otevřely se dveře a v nich tatínek držel v náručí malé děvče. Jen co uviděla Mikuláše a čerta, rozplakala se. „Bojím, bojím,“ volala. „Neboj, to je hodný čertík. Víš co, dám ti dárek, ano?“ uklidňoval ji anděl. Sotva dvouletá holčička si od něj vzala míček i časopisy, nad mým nabízeným plyšákem ale opět spustila slzičky. Teprve když hračku převzala z andělských rukou, bylo dobře.
Mezitím už Tomáš a Ondra Hrabětovy čekali na klíně prarodičů. „Tak co? Zlobili jste?“ hartusil Mikuláš. „Tohle je čtyřletý Ondra, co zlobí maminku a provokuje bráchu. A brácha Tomáš se s ním zase pere,“ žalovala jsem Mikulášovi z černé knihy, kde byly dětské hříchy poznamenané tak, jak nám je nadiktovali rodiče. „Ale jenom trochu,“ přiznal zlobení Ondra.
O rok a půl starší Tomáš se naopak veškerou zodpovědnost za své zlobení snažil hodit na bráchu. „Já bych nezlobil, ale když brácha přijde a řekne, abych mu dal ránu, tak mu ji musím dát,“ vysvětloval tenounkým hláskem. Nakonec však i oni slíbili, že se polepší a sladká odměna i nadílka z pekelného pytle je neminula.
Cestou po schodech dolů se znovu otevřely dveře a tatínek holčičky dal andělovi výslužku dvě stě korun. „To ne,“ bránila se marně Alena. Před vchodem na nás ještě čekala lahev vína a velké balení kávy.
Přes cestu
Dům, kam jsme zamířili hned napoprvé, už ožil. Po zazvonění nás uvítal nejen majitel, ale také jeho jackrussell Akim. Vzhledem k tomu, že pes neustále štěkal, vyčkávali jsme, zda nekousne. Do dveří jsme se nakonec dostali bez otisků psích zubů.
Čtyřletý Filip zalezl do spíže. Bál se. Jeho starší sourozenci, Klára a Martin, byli odvážnější, a tak se jim podařilo ho přesvědčit, aby vylezl. I on férově přiznal, že trochu zlobil a hodlá se napravit.
Sedmiletou Kláru odhadl anděl na hodnou holku, co určitě nezlobí, a tak si malá slečna oddychla. To Martinovy hříchy jeho otec s gustem vypočítal: neučí se, zlobí. Poslušnost před čertem s Mikulášem teenager sice slíbil, zda slib dodrží, už není tak jisté. Venku sice nemrzne, přesto nás Přemysl Mužík nenechal odejít bez vzpruhy, panáka slivovičky. Dát si takové dvě, už bychom nikam nedošli. V košíku však skončila celá lahev.
Tam, kde nás znají
Nakonec jsme si troufli i tam, kde nás znají. Jonáš a Kačenka Chládkovi chodí do redakce za maminkou Ivetou často. Šestiletý Jonáš už na čerty nevěří, a tak mu bylo jedno, když jsem ho vzala na záda a vyrazila s ním ke dveřím. Smál se. Zato čtyřletá Kačka si naší návštěvou úplně jistá nebyla. „Ten čert byla teta Marcela, že jo? Sice tak nevypadala, ale hlas měla úplně stejný,“ ptala se po našem odchodu maminky.
Dárek pro Mikuláše
Putování jsme ukončili na hlavním kladenském náměstí. Hned před radnicí stála skupinka chichotajících se teenagerů. Nedalo mi to a vyrazila jsem k nim. „Zlobí, zlobí, čerte,“ zaječely dvě z dívek a ukázaly na kamarádky.
V pytli mi zachrastilo ještě pár dárků a také Andula. Černovlasou hadrovou panenku jsme ukazovali jako příklad neposlušného dítka, které za své zlobení skončilo v pekle. „A proč je tak malá?“ ozvalo se během naší návštěvy několikrát. „To víte, je z loňska, a tak už se za tu dobu v pekle dost vysušila,“ zareagoval hbitě Mikuláš-Murárik.
Právě on se na závěr dočkal největšího překvapení. Dostal totiž od děvčátka s copánky, které procházelo s maminkou přes náměstí, dárek. Čertův košíček s dobrotami.
