Jaderní fyzici v počátcích testování nukleárních zbraní totiž výrazně přispěli k rozšíření vědomostí o oxidu uhličitém, který ohřívá zemi, jakož i o aerosolech, které zemský povrach naopak ochlazují. „Bez těchto vědomostí by současná věda zkoumající atmosérické změny tápala v úplné prázdnotě,“ řekl pro indický server newKerala.com historik Paul Edwards z Michiganské univerzity.
Největší katastrofa?
Studená válka trvala přibližně od konce čtyřicátých let 20. století až do pádu Sovětského svazu. Základna a zařízení postavené americkou armádou během tohoto období, včetně mnoha laboratoří původně určených na vývoj nových nukleárních zbraní, dnes používají klimatologové a vědci zkoumající klimatické změny. Ti však nevyužívají jen výkonné počítače americké armády. Pomáhají jim také odborné znalosti a schopnosti jaderných fyziků, kteří původně vyvíjeli zbraně hromadného ničení. Jde především o shromažďování velkého počtu dat, která pomáhají při řšení hrozby možné katastrofické změny podnebí.
„Laboratoře ybudované k tomu, aby v nich vznikl nejstrašnejší arzenál zbraní v historii, dnes pomáhají předejít katastrofě. A to katastrofě způsobené nikoli vládami ve válečném stavu, ale miliardami obyčejných lidí žijících obyčejné životy,“ dodal pro newKerala.com Edwards.
Stanice na sledování Sovětů
Kromě sledování klimatických změn mají zařízení z let studené války i jiné uplatnění. Například těsně po katastrofě ve Fukušimě sledovali vědci z Organizace pro dohled nad dodržováním smlouvy o všeobecném zákazu jaderných zkoušek radioaktivní mrak, který pocházel z poškozených japonských jaderných reaktorů. Sloužila jim k tomu celosvětová síť monitorovacích staníc.
Tyto stanice postavila americká armáda a původně měly sledovat sovětský zbrojní program, respektive sovětský pokrok ve vývoji nukleárních zbraní.
