Zná jazyk, který provokuje diktátory

František Rytíř věří, že uměle vytvořený jazyk esperanto přispěje ke  „sbratření lidí a světovému míru”. Za totality tím ale k sobě přitáhl pozornost Státní bezpečnosti.

Příjemná melodická řeč. Místy jsem měl pocit, že jí rozumím. Esperanto jsem poprvé slyšel od Františka Rytíře z Esperantského klubu Tábor.

Kdybych nevěděl, že jste mluvil esperantem, myslel bych si, že je to nějaké italské nářečí. Italové mu asi porozumějí ihned, viďte?

Vůbec ne. Esperanto jen trochu italsky zní, protože jsou v něm stejné přízvuky jako v italštině – na předposlední slabice slov. Za tři měsíce byste se ho naučil. Vychází hlavně z románských jazyků a používají se v něm slova, která jsou mezinárodně známá.

Teď chápu, proč je pro Evropany snadné. Ale co třeba pro Číňany?

Čína je dokonce v esperantu velmoc. Číňané se ho učí rádi, protože věří, že jim otevře cestu do západního světa. Má hodně jednoduchou a přehlednou mluvnici, a tím je i pro Asiaty jednodušší než národní jazyky.

Vy jste se ho taky naučil za tři měsíce?

V září 1976 jsem začal chodit do kurzu esperanta v Táboře a po Novém roce už jsem se domluvil a dokázal psát dopisy esperantistům z celého světa.

Kdy jste naposledy napsal dopis v esperantu?

Před dvěma týdny. Shodou okolností do Číny. Psal jsem pánovi, který se jmenuje Wei Jianhaa. Bydlí v Tchang-šanu, v provincii Che-pej. Předtím mi od něj přišel dopis, ve kterém mi vyprávěl, jak se má a že pojede do provincie Mogolo. Tak jsem mu odepisoval, co zrovna děláme doma my. A teď vám povím, jak je svět malý právě díky esperantu. Za totality mě estébáci vyslýchali a hodně se zajímali o jednoho esperantistu z Číny, se kterým jsem si psal. Chtěli, abych jim předával veškeré dopisy, které od něj budu dostávat. Radši jsem si s ním přestal psát, abych i jemu nezpůsobil potíže. Tehdy Československo považovalo Čínu za nepřítele. Představte si, že právě pan Wei Jianhaa, se kterým si teď píšu, je v esperantu žák tamtoho Číňana, se kterým jsem si psal před víc než třiceti lety.

Čím je pro vás esperanto nejvíc přitažlivé?

Tím, že jeho zakladatel Ludvík Zamenhof ho vytvořil jako mezinárodní řeč sbratření. Žádného člověka nezvýhodňuje z národnostního hlediska před jiným. Když se někdo rozhodne esperanto zvládnout, přijímá i jeho ideu.

Esperantisté se mezi sebou oslovují slovem samideano. Je to složenina ze slov: sama – stejný, ideo – myšlenka, ano – člen. Ten, kdo se rozhodne řeč s takovouhle ideou studovat, je většinou osobitý člověk.

Když poznáte nového esperantistu, vždycky se od něj dozvíte něco zajímavého a rozšíříte si obzor. A také poznáte, jak žije svůj běžný život. Třeba někde hodně daleko, v úplně jiných kulturních zvyklostech. Proto esperantu nepřejí právě diktátorské režimy. I já jsem za totality věděl, že mě estébáci sledují a čtou mi poštu. Několikrát jsem to měl jen taktak, že mě nezatkli.

Kdy například?

V srpnu 1978. Blížilo se desáté výročí okupace republiky vojsky Varšavské smlouvy. Estébáci nařídili vedoucím pracovníkům v podnicích, aby jim udali lidi, kteří by mohli vystoupit proti režimu. Můj vedoucí mě udal, i když jsem nic nechystal. Hned ráno – končil jsem zrovna noční službu – si pro mě estébáci dojeli přímo do práce. Vyslýchali mě celé dopoledne. Zkoušeli na mě různé lži, aby zjistili, jaké mám kontakty v cizině. Pak mě přivezli domů a prohrabali mi pracovnu. Zabavili mi sešit s adresami esperantistů, esperantskou literaturu, a dokonce i knížku o Římě vydanou v němčině! Měl jsem tam mezi papíry založenou karikaturu Brežněva na kuří nožce, ale oni ji naštěstí při prohrabávání přehlédli. Pak začali dělat legrácky a to už jsem si oddechl, že nenašli, co chtěli.
Jak vypadaly takové estébácké legrácky?
Rozhlíželi se po domě a jeden říkal: „No jó, vy jste veterinář. Když přijdete k praseti, dostanete kilo šunky, kilo sádla, že jo? Nó, to je tady vidět.“

Z toho odvozuju, že komunistům příliš nefandíte.

To teda nefandím. Já jsem křesťan a doufám, že když lidé na celém světě budou uznávat základní křesťanské zásady, bude to pro ně dobré a povede to k míru. I proto propaguju esperanto. Vždyť právě slovo esperanto znamená doufající.

Jezdí za vámi esperantisté?

Z celého světa. A vždycky se jim hodně líbí Tábor. U tohohle stolu, kde sedíme, se jednoho večera sešli esperantisté z Ghany, Toga, Madagaskaru a Japonska. Všichni jsme si výborně rozuměli.