Budí dojem křehké, skoro nesmělé dívky. Asi je toto zdání součástí její osobnosti, bez které by možná nevytvořila takové dlouhohrající album, jakým jsou loni vydané Peřiny z vody. Do morku procítěné silné písně v nejlepších tradicích tuzemských prvních dam folku.
Žofie Kabelková dnes je sebevědomá zpívající žena s kytarou – ze všech svých hudebních kapitol si za svou poslední deskou stojí dosud nejvíc.
Pár let se známe, a tak jsme i u rozhovoru zůstali u tykání.
Než jsme se sešli, říkala jsi, že se věnuješ šití, jak tomu mám rozumět?
Pravda je, že samotnému šití se věnuje spíš moje mamka, zatímco já naměřuju, špendlíkuju, stříhám a dávám všechno dohromady. Mé vloni vydané nové album Peřiny z vody totiž má speciální obal, který vymyslely holky „obalotvorky“ – studentky pražské umprumky. Cédéčko je schované v houbě, kterou ještě navíc zašíváme do tylové síťky.
Čili to CD je vlastně skutečná houba na mytí.
Ano, dbáme o hygienu našeho národa. (smích)
Jak si sama ceníš této své desky?
Je to první deska, za kterou si opravdu stojím. Moje dosavadní maximum.
Vystupuješ teď sama nebo s jednou spoluhráčkou, je to návrat k počátkům, kdysi jsi taky hrála sama, ne?
Úplně na začátku jsem hrála sama, pak se ke mně zhruba na dva roky přidali dva muzikanti: Tomáš Honsa a Petr Vacek z Jihlavy. Potom jsem zase dlouho hrála sama a až před třemi roky jsem začala spolupracovat s vynikající flétnistkou a skvělým člověkem, Petrou Klementovou. Akorát že ona teď žije v Německu. Když náhodou přijede, uděláme si hned minišňůru a objedeme pár koncertů po republice. Jinak hraju sama.
Čím se liší tvé domácí jihlavské koncerty od koncertů v jiných městech?
Pod svícnem bývá největší tma. V Jihlavě není atmosféra mých koncertů výraznější než na jiných místech. Spíš mám pocit, že mě jinde přijímají lépe než doma. Moc dobře se mi hraje na festivalech, které posunují hudbu žánrově jinam, dopředu. Hrála jsem teď třeba na Blues Alive v Šumperku, to byl mohutný zážitek, ale příjemné to bylo i třeba v Boskovicích nebo na Colours of Ostrava. A za výborný festival na Vysočině považuju Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou. Provází je skvělá dramaturgie, výtečný zvuk a dobrá společnost. Vždycky tam objevím spoustu nové muziky.
Jak ses dostala do Prahy?
Na Jihlavu jsem určitě nezanevřela, pořád tu mám rodinu a přátele, taky tu dělám hudební pořad pro rozhlas… Praha je pro mě ale momentálně strategické místo, odkud se dobře vycestovává za koncerty a kam se z nich snadno vrací. Jde tam vytvářet spousta kontaktů, ke kterým je to z Jihlavy dál.
Chtěla jsi být od začátku své dráhy jako ostatní, nebo spíš ses snažila být jako někdo jiný, odlišit se? Jinými slovy: sledovala jsi nějaký vzor, nebo ses snažila naopak nikomu z této scény se nepodobat?
Na začátku jsem asi vůbec neměla přehled, kdo se na naší scéně pohybuje, takže jsem se s nikým nepoměřovala. Před několika lety jsem se proposlouchala přes jazz k různým menšinovým žánrům a začala jsem sledovat zahraniční scénu, takže pokud mám mluvit vůbec o nějaké inspiraci nebo povzbuzení od jiných písničkářek, tak asi nejzásadnější je pro mě Tori Amos. Její koncert před více než třemi lety mě zásadně ovlivnil. Tam mi docvaklo, že nejdůležitější je být sama sebou, nekoukat vedle a jít do každého koncertu až na dřeň.
Kdy jsi pocítila uznání toho, co děláš?
Jsem sice jen malá ryba v malém rybníce, ale pro mě zásadní uznání přišlo právě po Peřinách z vody. Tahle deska byla nominovaná na Anděla a provází ji několik až překvapivě pozitivních kritik. Za tu desku samozřejmě ale nevděčím jen sama sobě, měla jsem kolem sebe neuvěřitelně pracovitý a nadaný tým, nebyla by na světě nebýt všech těch šikovných lidí.
