Jeden politicky nekorektní vtip říká, že Bůh seslal na Angličany za jejich touhu po světovládě trojí trest. Anglické počasí. Anglické jídlo. A anglické ženy. Ovšemže je tahle anekdota jen pustou jízlivostí, to si v malebném severoanglickém národním parku Peak District ujasníte hned po ránu.
Když se rozhodnete před výšlapem do kopců posilnit v taverně, oblíznete všech deset nad místní pochoutkou – sladkými fazolemi s velkou vařenou bramborou. A jídlo vám přinese tak pěkná rusovláska, že si kus té ještě horké brambory hned strčíte do pusy, abyste poděkovali s náležitým britským přízvukem. Sluneční pihy na mléčné tvářičce paní hospodské nakonec dosvědčí, že i s tím počasím to nebude tak zlé. Alespoň pár minut v roce tu slunce evidentně svítit musí.
Zdvořilost nadevše
Peak District, nejstarší britský národní park ustavený už v roce 1951, je přehlídkou toho nejlepšího z anglické venkovské krajiny. Žádné dramatické velehory, jen mírné, vlídné, sytě zelené kopce. Mezi nimi občas potok, u potoka vesnice, u vesnice ovce. A to je vlastně celé. Tahle líbezná krajina vypadá asi tak, jako by tu žili v norách hobiti a dobromyslného pošťáka dělal Mr. Bean. Na zdejším dokonalém greenu by se mohl od minuty hrát golf.
Výletník tu může celé dny blaženě bloumat po starých pěšinách, jako by ho vhodili do nějakého renesančního obrazu, ovšem vyvedeného ve 3D a s výhledem 360 stupňů. Když potkáte místní vesničany, dojde na roztomilou konverzaci ve stylu britské rezervované slušnosti. Babička venčící psa například využije věčného tématu, tedy počasí. „To máme ale dnes krásný den, viďte?“ zahlaholí a vy se překvapeně ujišťujete pohledem na oblohu, zda opravdu myslí tento krásný den, kdy leje jak z konve a fouká ledový vítr. Nebo potkáte džentlmena na koni, jenž vytuší cizince a zastaví s bodrou otázkou, ze které země pocházíte. Když zazní jméno jakési České republiky, džentlmen zjevně zaváhá, vypadne z role a nabere v tu chvíli přesně stejný výraz, jaký má jeho kůň.
Vloupejte se na soukromý pozemek
Nejpikantnější jsou setkání s farmáři. Prakticky pořád tady totiž někomu lezete na pozemek. My Češi ani netušíme, jak nádherně svobodnou máme zemi, kde si lze v přírodě užívat volného pohybu do sytosti. V Anglii je skoro všechno oplocené. Naštěstí tu platí staré zvyklostní právo, že majitel musí poutníkovi umožnit přes pozemek projít.
V praxi to vypadá tak, že jdete po oficiální turistické pěšině, a přesto každou chvíli přelézáte plot. Většinou přes něj vedou schůdky, takové malé štafle. Někde farmáři udělají pro turisty dřevěnou branku, tu ale za sebou musíte zase důkladně zavřít, aby neutekla domácí zvířata. Stejně je to ale pro našince divný pocit, když se pak s farmářem potkáte uprostřed jeho zahrady, po které si špacírujete, jako by se nechumelilo. To zamumláte pozdrav a honem sklápíte oči někam před sebe, jako by byly ovčí bobky na pěšině nejzajímavější věcí v Británii od vynálezu parního stroje.
Mor z Pandořiny skříňky
Pokud potřebujete dát toulání bukolickou krajinou nějaký cíl, můžete vylézt na místní druhou nejvyšší horu Mam Tor. Má závratných 517 metrů nad mořem a stojí tu zbytky pevnosti z doby železné. Zajímavá je morová vesnice Eyam. Zápletka epidemie, při níž v 17. století málem celá komunita pomřela, je jak z nějaké temné erbenovské balady.
Dýmějový mor zavlekla do vesnice blecha ve skříňce s látkami, jež si nechal poslat místní krejčí z Londýna. Nešťastník i jeho rodina umřeli a mor se vesnicí šířil… no jako mor. Dnes je tu hřbitov plný ponurých náhrobků a na domcích visí pamětní desky se jmény morem zkosených sedláků. Jinou baladu o smrti připomíná regionální muzeum.
Na počátku první světové války sesbírala britská armáda nejlepší mladíky z místních vesnic do jednotky, která se stala pýchou regionu. Absurdní je, že zatímco výcvik trval dva roky, při bitvě na západní frontě pak byla jednotka zničena kulometnou palbou během dvou minut.
Dnes ovšem plyne v Peak Districtu všechno mírumilovně a klidně. Místní krajina působí, jako by byl pořád podzim. Příroda tu na přehrávači stiskla tlačítko „zpomalit“.
Líně teče říčka Wye, líně se valí mlha nad údolím Hope Valley. Nakonec se zpomalí a ztiší i vaše myšlenky. A to je vždycky nejlepší požehnání, které může příroda člověku darovat.
