Ve Zlíně byla sportovní Jednička nebo jazykově zaměřená Sedmička. Až po Osmnáctku na Jižních Svazích. Podobný systém fungoval jen v několika českých a moravských městech. Ve Zlíně už sice číslice zmizely, školáci, rodiče i učitelé je ale používají pořád.
Podle historika Zdeňka Pokludy se čísla v názvech škol objevila na začátku padesátých let. „Za Bati dostávaly rychle přibývající školy jména podle významných osobností. První z nich byla v roce 1928 Masarykova, následovala Komenského, Palackého, Bartošova nebo Benešova. Některá z těchto jmen začala po roce 1948 vadit, i to byl jeden z důvodů ke změně,“ říká Pokluda.
Podle Pokludy se brzy ukázalo, že číslování je praktické, proto tento způsob pojmenování vydržel půl století. „V devadesátých letech začalo ubývat dětí a některé školy zanikly, takže číselná řada byla porušená. Také ministerstvo školství usilovalo o sjednocení názvů,“ podotýká náměstek primátorky Hynek Steska.
Školy k tomu přistupují různě. „My číslo školy už vůbec nepoužíváme. Myslím, že nové názvy se jmény ulic jsou daleko praktičtější například při komunikaci se školami z jiných měst,“ říká Eva Plachá, ředitelka bývalé Sedmičky na Kvítkové ulici. Podobné je to u většiny ostatních škol. „Byla v tom romantika, když jsme třeba na sportovních akcích křičely Sedmička je nejlepší. Sedmička je přece šťastné číslo,“ vzpomíná Šárka Dvořáková, která chodila na školu na Kvítkové ulici v osmdesátých letech.
I dnes, když se mezi sebou baví dospělí i děti, stále používají místo oficiálních jmen zažitá čísla. Stejně tak i učitelé.
„Čísla byla stručná a jasná. Současné názvy jsou dlouhé a nepřehledné. Lidé tápou, o kterou školu jde. Děti si jméno své školy ani nedokážou pořádně zapamatovat,“ myslí si ředitel školy na Štefánikově ulici Miroslav Nejezchleba.
Proto svým žákům dovoluje na sešity psát „9. ZŠ“ a devítka zdobí i vstup do budovy nebo webové stránky školy. „Je to zlínská zvláštnost a tradice, proto ředitelům škol, učitelům nebo žákům nebráníme čísla škol neoficiálně používat,“ podotýká Steska.
