Ztratil práci i bydlení. Kvůli rozsudku | E15.cz

Ztratil práci i bydlení. Kvůli rozsudku

Expolicista Martin Barkóci čeká na nový soudní proces. Původní rozsudek kritizovali lidé i ministryně spravedlnosti.

Ve vězení měl strávit tři roky kvůli zneužití pravomoci veřejného činitele. Z oráčovské věznice jej domů po pár měsících poslala sama ministryně spravedlnosti Daniela Kovářová. Kvůli pochybnostem o jeho vině.
„Momentálně žiji v takovém Neználkově. Vůbec nevím, co se bude dít,“ říká ostrovský expolicista Martin Barkóci. Nyní čeká, až jeho případ otevře Nejvyšší soud.

Zdraví vás plno lidí. To je od té doby, co jste se vrátil z vězení? Odmalička bydlím v Ostrově a Ostrov žije fotbalem. Já ho hraji od pěti let. Na zápas chodí spousta lidí a ti vás znají jménem. Druhou věcí je, že jsem pracoval deset let jako ostrovský policista. Proto mě všichni znají.

Jak teď vlastně žijete? Teď je to těžké. Kvůli rozsudku jsem přišel o služební byt, o práci, o rentu, a tím pádem o peníze. Teď bydlím u matky. Půjdu shánět práci a nějaké bydlení. Pak uvidíme, jak rozhodne Nejvyšší soud.

Už víte, kdy bude? Neví to ani můj advokát. Můžeme čekat měsíc, ale také rok.

Jaké pocity jste měl coby expolicista, který nastupuje do vězení? Samozřejmě měl jsem obavy. Vězni nemají rádi v první řadě pedofily a ve druhé policisty. Žádné problémy jsem ale neměl. Dokonce sami vězni podepisovali petici (lidé v ní žádali znovuotevření Barkóciho případu - pozn. autora), takže jsem byl mile překvapený.

Věděli, kdo mezi ně přichází? Věděli to, už když mě přivezli. Bylo to, jako když vezou v uvozovkách masového vraha. Lidé na mě koukali z oken a poznali mě, už když jsem se vynořil z autobusu. Těsně před mým příjezdem do Oráčova o mně totiž vysílala reportáž televize.

Jakou roli ve vašem případu sehrála média? Stěžejní. Autoři článků o mně byli de facto tři lidé v západních Čechách. Když se konaly soudy v Plzni, na každém z nich jsem viděl jistého plzeňského novináře v družném hovoru se státní zástupkyní. Říkal jsem si, že tady něco nehraje. Jako policista jsem věděl, že novináři a státní zástupci se příliš rádi nemají. Když soudce vynášel rozsudek, strčil do mě můj advokát a ukazoval mi esemesku, která mu právě přišla. Obsahovala verdikt, který už visel coby článek na internetu. Psal ho onen novinář.

Jak vás napadlo obrátit se na Jana Horníka a Jiřího Kotka? Pravdou je, že mě to nenapadlo vůbec. Chtěl jsem se bránit výhradně sám, ale přijel za mnou kamarád, který s panem senátorem Horníkem a panem Kotkem spolupracoval dva roky. Řekl mi, že by se mohli na případ podívat, protože mají lepší znalosti a kontakty. Když jsem byl ve vazbě, kontaktoval je můj bratr. Já mu řekl, ať to nedělá, že to dobře dopadne, protože jsem nic špatného neudělal. Ale dopadlo to tak, jak to dopadlo. Takže jsem se na ně obrátili. Zbytek už lidé znají.

To, že půjdete před soud, bylo asi velké překvapení, že? Překvapení to bylo velké. Jednoho rána se vzbudíte, jdete do práce a už se nevrátíte. Překvapení poté rostla geometrickou řadou. Stalo se to v prosinci, pan Březina událost oznámil v květnu a pak přidal ještě snůšku lží. Do poslední chvíle jsem si myslel, že je to legrace. Pak jsem zjistil, že není.

Jak to bylo s pětašedesáti ranami násadou, které pan Březina údajně dostal? To je jedna z věcí, která ovlivnila rozhodnutí ministryně spravedlnosti. Znalecký posudek hraje v můj prospěch. Jeho zranění znalec označil za velmi lehké. Největší šrám, který měl na těle, měřil osmnáct milimetrů. Byla to oděrka na čele. Nešlo tedy o žádný rasový lynč, a já neměl tím pádem co krýt. U soudu jsme samozřejmě poukazovali na to, že by vypadal jinak, kdyby dostal pětašedesát ran násadou. To bychom nevolali sanitku, ale pohřební službu.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!