Potřebu jít zadarmo pracovat, má na Ústecku asi stovka lidí ročně a stále jich přibývá. „Přijdou a nabízejí se. Teď máme asi devět stovek takových dobrovolníků,“ říká Lenka Černá, ředitelka Dobrovolnického centra v Ústí nad Labem.
Čas hraje roli
Podle ní se dobrovolníky stávají lidé, kteří náhle mají volný čas a chtějí někomu pomoci. Jsou ochotni věnovat čas, energii a mnohdy i vlastní peníze nebo věci, aniž je dostávají zpět. „Za pomoc druhým se neplatí, je to služba zadarmo. Ale má svoji velkou cenu,“ dodává Černá.
Podle ní se k dobrovolné službě hlásí lidé z různých důvodů.
„Manželka podnikatele pro nás chtěla pracovat pár hodin v týdnu. Dlouho jsme hledali program, až se nakonec sama našla v tom, že vozila chlapce z ústavu do kroužku keramiky. Vlastním autem a každé ráno,“ říká Černá.
Jiným příkladem je žena, která docházela za starou paní do hospicu. „Ta byla těžce nemocná, skoro nemohoucí, když za ní začala docházet, a nakonec se obě ženy spolu skamarádily. I když je to hodně těžké, měla tahle dobrovolnice vzácný dar - doprovodit lidi ke smrti,“ dodala.
Lék na ztrátu práce
Myšlenka na pomoc druhým se nejčastěji rodí v hlavách žen mezi čtyřiceti a padesáti lety, kterým už odrostly děti, a ony se najednou cítí samy. Je to pro ně těžké období, cítí se nepotřebné.
Obdobný pocit zažívají ženy po padesátce, které přišly o práci, a zaměstnavatelé jim dávají najevo, že už o jejich pracovní sílu nestojí. Například v Ústí nad Labem je v současné době 7 266 nezaměstnaných, z toho 3 563 žen. Po pětačtyřicítce křivka počtu nezaměstnaných žen prudce roste - nad padesát let věku jich je bez práce necelých pět stovek. Právě tato kategorie žen je na trhu práce těžce umístitelná a dobrovolnictví může být jedním z východisek, jak nepropadnout depresi.
Muži podle zkušeností koordinátorek neznají pocit, že jsou nepotřební. A často si ani nepřipouštějí, že lidé kolem pomoc ocení. „Ani si nevzpomínám, kdy přišel nějaký muž, že se chce stát dobrovolníkem, ale každý týden vítám ve dveřích další ženu, která chce pracovat zadarmo,“ potvrzuje Černá. Získat muže pro občasnou dobrovolnou pomoc se zatím částečně daří cestou společných akcí se zástupci velkých firem v kraji.
A přitom muže by v dobrovolnickém centru vítali s otevřenou náručí. „Potřebujeme muže hlavně u dětí, je to znát, v kojeneckém ústavu například pracují skoro samé ženy, děti ale potřebují cítit i mužský prvek,“ vysvětluje Černá.
Pro řadu žen je práce zadarmo východ z psychické krize v době, kdy přišly o zaměstnání.
„Byla jsem v té době nezaměstnaná, dlouho doma, bylo to hrozné období. Abych se nezbláznila, šla jsem jednou s kamarádkou do speciální školky,“ říká Milada Doležalová, třiatřicetiletá žena z Ústí nad Labem. „Nešlo mi o peníze, potřebovala jsem jen mezi lidi,“ dodává. Dobrovolná práce pro ni byla únikem z klece společenské izolace, a když si později našla zaměstnání, neopustila ji.
Práce pro postižené děti
Už sedm let pomáhá zadarmo - poslední čtyři měsíce se věnuje čtrnáctileté dívce s lehkým mentálním postižením, se kterou jednou týdně na dvě hodiny vyráží do města, do bazénu, do zoo. „Bylo mi párkrát krušno, je velmi živá, ráda se předvádí, občas jsem nezvládala situaci,“ přiznává Doležalová.
Mentálně postižená dívka není její první svěřenkyní. Již před ní se věnovala stejně staré dívce, která vyrůstala v komplikované rodině a neuměla se zařadit mezi své vrstevníky. Vodila ji do bazénu, na keramiku, na břišní tance, do zoo.
„Byla zakomplexovaná a neměla dobré školní výsledky, nakonec se ale srovnala a vyučila se kadeřnicí,“ říká Doležalová. Po ní přišly další děti a další.
Právě Milada Doležalová byla letos oceněna cenou Křesadlo pro obyčejné lidi, kteří dělají neobyčejné věci.
Dobrovolná práce má dnes několik podob - od naplnění volného času dětí či starých lidí, přes podporu adoptivních rodičů nebo pěstounů, k prostému doučování. „Už třetí rok pomáháme dětem z rodin, kde na vzdělání nehledí. Taky rodinám, kde je hodně dětí, a nemají peníze na školní pomůcky nebo kde rodiče neumí dobře česky,“ říká Alžběta Krbcová z ústecké pobočky Člověka v tísni.
Doučování v rodinách
Tipy na děti, které takovou pomoc potřebují, dodávají vlastní sociální pracovníci organizace pracující v terénu nebo i přímo školy. A tak dnes tým koordinátorky Krbcové čítá asi dvě desítky dobrovolných učitelů bez nároku na odměnu. Ti tráví doučováním dvě hodiny týdně, většinou v rodinách. Organizace je vybaví tréninkem, psychologickou podporou, pedagogickou konzultací a samozřejmě odbornými znalostmi. „Stížnosti na dobrovolnou práci jsme zatím neřešili,“ dodává Krbcová.
Také v jejím týmu je více žen, ale je odlišný od týmu dobrovolnického centra. Doučovat chodí hlavně studenti zdejší pedagogické fakulty v rámci praxe. „Pro muže to není atraktivní, ti volí jiné formy pomoci. Třeba humanitu nebo práci v nemocnici,“ říká Krbcová.
Pomoc při katastrofách
Dobrovolníci by si rádi našli svoje místo i při pomoci v krizových situacích. „Vyzkoušeli jsme si to při nedávné velké dopravní nehodě, kdy bylo pětatřicet zraněných. Uklidnit přítomné, informovat rodiny, úřady, postarat se o předání vzkazů, uklidnit. Na to profesionálové nemají čas. Dobrovolníci ano. I chuť,“ dodala Lenka Černá.
Dobrovolnické organizace zatím v krizových plánech Ústeckého kraje zahrnuty nejsou, ale počítá se s nimi.
Jak upřesnila krajská tisková mluvčí Veronika Kindlová, mohou být dobrovolníci užiteční, například při povodních - mohou pytlovat, likvidovat povodňové škody, poskytovat psychologickou a jinou pomoc lidem postiženým velkou vodou.
Jindy zase mohou pomoci při hromadných dopravních nehodách nebo zácpách na silnici. „Ucpe-li se kvůli sněhové kalamitě dálnice D8 u tunelů nad Libouchcem a lidé tu uvíznou, mohli by dobrovolníci lidem vařit čaj, roznášet deky nebo se o ně jinak starat,“ dodala Kindlová.
