Zvonek

Zatímco ostatní získávali po hospodách a po barech první zkušenosti s alkoholem, já chodil do čajovny. Bylo mi asi patnáct a diskrétní přítmí čajem provoněných místností mi učarovalo. Nerušil mě opilecký řev a nehrozilo, že mi někdo rozbije nos. Chodit do čajovny mělo v sobě nádech exotiky a výlučnosti. Měl jsem rád mrňavé stolky, skořicovou chuť sahlepu, ale nejvíc vzpomínám na zvoneček, kterým se přivolávala obsluha. Tehdy jsem pochopil, že pití čaje může být kulturním aktem, duchovní činností. Na rozdíl od bezduchého vyprazdňování pivních půllitrů. Dnes už průčelí čajovny většinou pouze míjím. Raději zajdu na pár piv do hospody. A občas se stane, že i tam mi
něco zazvoní v uších. Otáčím se, ale místo miniaturního zvonku spatřím jen šklebící se opičku.