Inflaci, kterou domácnosti a podniky v budoucnu očekávají, lze zjišťovat buď statistickým dotazováním, nebo lze odečítat očekávání profesionálních investorů z cen finančních aktiv.
Nejčastěji se jedná o rozdíl ve výnosech státních dluhopisů s nominálním výnosem a takzvaných protiinflačních dluhopisů, které nesou výnos reálný (tedy nad budoucí inflací). K hlubokému propadu v očekávané inflaci došlo během šoku z rozšíření koronaviru z Číny do Evropy na jaře 2020. Od té doby především vlivem levných peněz a masivních rozpočtových schodků inflační očekávání setrvale rostou.
Aktuálně finanční trhy předpokládají, že dalších deset let bude spotřebitelská inflace v USA průměrně 2,3 procenta ročně. Americká centrální banka má zákonný mandát udržovat inflaci kolem dvou procent ročně. Zdálo by se tedy, že centrální bankéři začnou být z vývoje inflačních očekávání lehce nervózní a budou připravovat kroky k tlumení budoucí inflace.
Opak je však pravdou. Fed vynakládá momentálně nejvíce energie na to, aby vysvětlil, že jakákoli protiinflační opatření nejsou na pořadu dne a netřeba se obávat ani snížení tempa tištění peněz, ani vyšších úrokových sazeb. Argumentuje tím, že v minulých letech byla inflace níže než dvě procenta a můžeme proto nyní tolerovat hodnotu nad touto úrovní. Nedávno si guvernér Fedu přisadil v tom smyslu, že očekávaná inflace je něco jako holub na střeše, a centrální banka proto bude reagovat, až zvýšené ceny na vlastní oči uvidí v obchodních domech.
Poučení pro investory je jasné. Centrální bankéři zjevně touží po vyšší inflaci a nedají pokoj, dokud jí nedosáhnou. Ať už proto, že chtějí pomoci ekonomice z epidemických škod, nebo jednoduše pomoci předluženým státním financím. Kratší podnikové dluhopisy jsou tedy stále lepší investicí než čekat s penězi na běžném účtu na vyšší úroky. Naopak dlouhé dluhopisy jsou více vystaveny riziku přecenění kvůli dalším obavám z budoucí inflace a držme se proto od nich dál.
Autor je analytik J&T Banky
