O tom, že ruský státní rozpočet je silně závislý na exportu ropy a plynu, ví každý, kdo v minulém roce alespoň jednou otevřel noviny. Před ruským útokem na Ukrajinu činily příjmy exportu ropy a plynu zhruba 45 procent ruského federálního rozpočtu a mocenské hry režimem kontrolovaných firem, podporované Putinovými přisluhovači, nasvědčovaly tomu, že to může být ještě více. Ale běh dějin se změnil.
Po zahájení „speciální vojenské operace” v únoru minulého roku Rusové ani v nejčernějších snech nepočítali s tím, že v závěru roku budou rozpočet na 2023 stavět s předpokládaným poklesem produkce ropy a plynu o sedm až osm procent na 490 milionů tun. Tento odhad byl označován jako optimistický ještě předtím, než na Evropu „udeřily“ teploty vysoko nad bodem mrazu a nasadily ruským snílkům o mrznoucí Evropě šaškovské čepice.
Jak upozornila agentura Reuters, odhady výnosů spotřební daně a výnosů z exportu a rafinace implikují ještě hlubší propady. Odhadovaný objem produkce byl snížen z 507 milionů tun na 408,2 milionu tun, z čehož činí 230,1 milionu tun objem určený k rafinaci (20procentní pokles oproti původní projekci) a 178,1 milionu tun objem určený k exportu (19,4procentní pokles).
Pokračujme dále. Když ruský ministr financí oznamoval rekordní schodek nerealizovaného výnosu z prodejů ropy a zemního plynu za listopad (90 miliard rublů) a dodal, že jej ekonomika dožene následující měsíc, dobře věděl, že po účinnosti sankčního balíčku zakazujícího dovoz ropy po moři a zavádějícího cenový strop na ruskou ropu na 60 dolarech za barel (od 5. prosince 2022) to asi nebude moc reálné.
Z(a)tracená čísla: Tortura české výplatnice
Obchody v prosinci klesly o 22 procent. Tah, kterým rozezlený Putin zakázal od února 2023 dodávat ropu komukoli, kdo přistoupil na sankce EU obsahující cenový strop, obchody dvakrát nerozhýbe. V tentýž měsíc navíc začne platit další sankční balíček, který z Ruska omezí odběry nafty a benzinu.
„No co, koupí jiní!“ napadne vás stejně jako Kreml. Jenže o tom, že obchodní války nejsou levné, se Rusové přesvědčili záhy. Čína, Indie a Turecko sice zvýšily svoji poptávku a odebírají přes 70 procent celkového objemu ruské ropy exportovaného po moři, ale nedělají to zadarmo. Slevy, které za udržování obchodních vztahů požadují, jsou brutální.
Připomeňme, že zatímco před válkou byl cenový rozdíl mezi ruskou ropou Urals a ropou Brent (složena z 15 druhů ropy ze Severního moře) minus jeden dolar za barel, po začátku války se „sleva“ ruské ropy propadla na –37 dolarů s dlouhodobým průměrem kolem 30 dolarů za barel. To zabolí.
O to více když si v Kremlu uvědomí, že momentálně tato sleva, kterou nekompromisně vyžadují ruští obchodní „partneři“, tlačí ruskou ropu pod Putinem kritizovaný strop 60 dolarů za barel. Tam spadla hned 5. prosince loňského roku, kdy začaly sankce platit, a ne a ne se odtud zvednout. Rusko mocně spoléhalo na Čínu, ale pokles poptávky vlivem covidových restrikcí a zdrženlivý přístup s ohledem na globální geopolitiku nevytáhl ruské exporty do Číny na víc než zhruba sedm procent tamní poptávky po ropě.
Nezapomeňme ani na „tlumící mechanismus (damper mechanism), který zajišťuje stabilní a cenově dostupné dodávky pro domácí ruský trh, když kompenzuje ruským těžařům rozdíl mezi tržní cenou ropy (na export) a uměle nízkou cenou pro domácí trh, který se dramaticky snížil – ani úprava vzorce výpočtu v průběhu roku nezachránila ruský rozpočet od toho, že vynaložil rekordní kompenzace na tuto dumpingovou podporu.
Je zřejmé, že po nadcházejícím prohloubení obchodních válek v únoru se podíl exportu na kdysi klíčové trhy ještě více sníží, což vylepší vyjednávací pozici Indie, Číny a Turecka čekajících na další slevy. Mezitím evropské země uzavírají strategická partnerství s konkurenty Ruska nejen na dodávky ropy, ropných produktů, ale i plynu.
Efekty? Gazprom reportuje za rok 2022 pokles produkce o 22 procent a rekordní pokles exportu na klíčový evropský trh (–46 procent) a i v Rusku opatrně upozorňují, že „rok 2023 může přinést další pokles exportu o více než 25 procent a výsledkem bude, že Gazprom bude mít na evropském trhu zhruba poloviční podíl oproti USA, jejichž dodávky raketově vzrostly“.
Autor je ekonom, působí v Centru ekonomických a tržních analýz (CETA), je člen Národní ekonomické rady vlády ČR.
