Alexander Tomský: Dvojitý zázrak českého piva

ilustrační foto

ilustrační foto Zdroj: profimedia.cz

Český hospodářský zázrak? Pivo. Nikoli montovny aut, ale zlatý mok, který nám tu v 19. století zanechali naši německy mluvící soukmenovci, když se naštvali na matné pivo podezřelé chuti a vymysleli zlatý ležák.

A všechna čest pokračovatelům, že ten recept udržují a pod slavnými nálepkami Pilsner a Budweiser do světa vyvážejí. Zeptejte se fajnšmekrů po celé Evropě, všechny ty konkurenční rychlokvašky, byť by si stokrát říkaly „pils“ nebo „lager“ tam považují jen za náhražky.

Ale to není jediný český pivní zázrak. Zatímco plzeňský gigant, jako řada jiných pivovarů, je v rukou zahraničních majitelů, menší gigant budějovický nepatří nikomu. A přitom je solventní. Vlastně teoreticky patří státu, asi jako naše zlatem vydlážděné dálnice. Stát jej sice zdaňuje, ale nerozhoduje, ba ani nekontroluje. Tento světový vlastnický unikát zůstal státu na krku kvůli privatizačním obavám, aby Budvar nepadl do rukou amerického molocha a konkurenta Anheuser-Busch s podobnou etiketou i tradicí.

Ten se o budějovickou značku soudí už celé století a z hlediska českého podniku pro něj má větší cenu originální značka Budvaru na globálním trhu než vaření piva v Českých Budějovicích. Po deseti letech váhavých pokusů změnit pivovar na akciovou společnost, aby stát mohl alespoň rozhodovat o investicích a výdajích, se teď po rozhodnutí ministra zemědělství udělat po osmi letech audit ozval mediální řev potrefených. Firma, která nekontrolovaně vydává stamiliony ročně na investice a reklamu, se nutně zahnízdila ve své chudé lokalitě a každá změna statusu někoho ohrožuje. Socialistický hejtman (a člen správní rady) žádá po vládě zákonnou garanci, že stát pivovar nikdy nezprivatizuje. Jako by nevěděl, že budoucnost uzákonit nejde, zato jednou ze základních funkcí státu je nakládat se svým majetkem.

Ohrožený ředitel argumentuje úspěchem firmy a odmítá kontrolu z formálních důvodů. Jenže už téměř deset let se obrat podniku pohybuje okolo dvou miliard korun a produkce okolo 1,3 milionu hektolitrů ročně. Budějovický export, na rozdíl od Plzně, která expanduje do Asie a Jižní Ameriky, také neroste. Na první pohled je zřejmé, že monumentální výdaje na reklamu jen udržují obrat. Jedno je jisté. Kdybychom se podívali na výnos v relaci s investicemi, získali bychom jiný obraz, než jaký nám Budějovičtí chtějí namalovat: obraz stagnace.

Ale zaplať pánbůh i za to. Státní firmy jsou vždy ztrátové, jen u těch zdánlivě prosperujících není ušlý zisk vidět.
Nepodléhejme demagogické představě, že by stát nenašel silného strategického partnera. To by měl umět. Vařit pivo zcela jistě neumí.

Autor je nakladatel a politolog