Bezuzdné řádění mladistvých, zejména z řad imigrantů a jejich potomků, formálně již ve třetí nebo i čtvrté generaci občanů páté republiky, ve velkých francouzských městech včetně Paříže, obrovské materiální škody a hlavně strach, který zůstal v myslích „obyčejných“, středostavovských občanů a zčásti i politických elit – to byla, při veškerém respektu k dění na Ukrajině, hlavní zpráva minulého týdne v Evropě. Takřka současně zneklidnila Spolkovou republiku zpráva o přelomovém úspěchu protiimigrační Alternativy pro Německo, která poprvé získala post zemského rady v okrese Sonneberg v jižním Durynsku při hranicích s Bavorskem. Ve skutečnosti není ani jedna z těchto událostí překvapivá, ba právě naopak, píše Martin Kovář v analýze pro Info.cz.
Co že se to vlastně děje ve Francii?
Ve skutečnosti nebyly pro mnohé šokující události ve Francii z posledních dnů ničím víc než vyvrcholením dlouhodobého vývoje a trendu, který jsme s Michalem Půrem a Miroslavem Bártou podrobně rozebírali v sedmnáctém dílu podcastu Nový svět. Nespokojenost se svým postavením ve společnosti, vědomí totální bezvýchodnosti a nekonečná, „neléčená“ frustrace, do značné míry oprávněné vědomí toho, že jsou občany „druhé kategorie“ a některé další, méně důležité faktory (náboženský a v tomto slova smyslu civilizační) byly hlavní příčinou násilí, jež se vládě a jejím pořádkovým silám sice podařilo po několika dnech zvládnout, pocit ohrožení však zůstal.
A právě to je téma, kterému se chci ve svém dnešním textu věnovat. Naštvání, opravdu silné naštvání až vztek a strach. Strach a obavy z budoucnosti. Kdy vzplanou ohně na předměstích našich měst příště? A zastaví je ještě policejní jednotky, nebo bude muset být povolaná armáda? Přesně takové otázky si poté, co násilí opadlo, kladly miliony francouzských občanů, zejména těch ze středních vrstev. Mimochodem, s nasazením armády souhlasilo v minulých dnech na sedmdesát procent obyvatel Francie.
Současná vláda v čele s premiérkou Élisabeth Borneovou, a hlavně prezidentem Emmanuelem Macronem mají velké štěstí, že je rok po prezidentských a parlamentních volbách. Kdyby šli Francouzi k volebním urnám teď, měl by to Macron v souboji s Marine Le Penovou, která již loni získala ve druhém kole přes 41 procent hlasů, mnohem, mnohem těžší, o volbách do Národního shromáždění nemluvě, tam ostatně Macronova strana En Marche! (Republika na pochodu, či Vpřed!) nezískala většinu ani loni. Na jaře 2022 ještě většina Francouzů, téměř 60 procent volila kontinuitu a kultivovaného, inteligentního Macrona, tím spíš, že jej tak poslali do druhého a posledního funkčního období.
Přinejmenším část z nich totiž pravděpodobně věřila tomu, že Macron, jenž se nebude muset znovu ucházet o hlasy liberálních voličů (ano, ve druhém kole jej proti Le Penové vždy volili, byť se skřípěním zubů, i liberální levičáci, mimochodem, podobně jako jimi nenáviděného Jacquesa Chiraka v květnu 2002), zajistí „návrat vlády a pořádku“ na krvácející a často smrtelně nebezpečná předměstí velkých francouzských měst. Místo toho se dočkali „penzijní reformy“ a prohlášení, že by rodiče problémových teenagerů, vesměs maghrebského původu, měli dohlédnout na to, aby se jejich děti méně dívali na akční filmy a aby hráli méně akčních her na počítačích a mobilech, což je podle prezidenta jedna z hlavních příčin jejich chování v minulém týdnu.
Nedivme se, že jsou Francouzi stále více naštvaní. Jejich život se během jedné, dvou generací zásadně změnil, v řadě ohledů k horšímu, v otázce bezpečnosti především. Jak jsem před pár dny četl kdesi na internetu, myslím, že na Twitteru, anebo ve zprávě od některého kamaráda, parafrázuji: Když jsem byl na Eiffelovce jako hluk, hlídali ji dva strážníci v typických, pro nás cizince trochu komických kulatých čepicích; podruhé už to byli ozbrojení policisté v neprůstřelných vestách, připravení kdykoli zasáhnout; loni jsme procházeli bezpečnostními rámy a policisté měli automatické pušky a samopaly.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
