Česká republika se opět stala ostrůvkem uprostřed Evropy. Zase na rozdíl od řady mnohem úspěšnějších zemí víme něco lépe a prohlédli jsme past, která zůstala ostatním skryta. Neschválení ratifikace Istanbulské úmluvy v Senátu není vítězstvím Ruska, jak je problém zjednodušován. Vypovídá to spíš o něčem, co je v nás hluboce zakořeněno a sabotuje to mimo jiné i naši prosperitu a úspěšnou budoucnost.
Kdyby ratifikace Istanbulské úmluvy prošla, nevzbudili bychom se do zásadně jiné České republiky, jak se někteří politici a političky snaží roky strašit. Ani by nás neovládla genderová ideologie. Vlastně jsme řadu „domácích úkolů“ v boji proti násilí na ženách splnili i bez ní, stále ale zbývá spousta problémů. Například na českých ulicích ženy v nemalé míře zažívají obtěžování, kterému se úmluva věnuje. Také zavazuje důrazněji řešit pomoc obětem domácího násilí a prevenci, která u nás není dokonalá.
Silný signál dovnitř i ven
Ratifikace by v první řadě byla důležitým signálem veřejnosti, již nedávno šokovala řada násilných trestných činů, ať už se jednalo o případ psychiatra Jana Cimického, nebo nepochopitelný rozsudek pro muže z Brna, který roky znásilňoval a trýznil svou nevlastní dceru.
Zákonodárci měli hlasováním o ratifikaci nabito přímo na smeč, aby mohli říct, že násilí na ženách a domácí násilí berou naprosto vážně a že to je další z mnoha kroků k tomu, aby společnost měla šanci těmto negativním fenoménům čelit. Ratifikací by se také zavázali ke kontinuitě, že budou problematiku řešit, ať bude vládnout kdokoliv. Úmluva nás také zavazuje sbírat data, kterých se v této problematice často tolik nedostává. A data umožňují racionálnější debatu a v neposlední řadě tak vzniká lepší infrastruktura pro sdílení zkušeností mezi státy.
Jednalo by se také o důležitý signál ven do zahraničí a náš díl by přispěl k řešení problémů v zemích, kde zatím nejsou v potírání násilí tak daleko. Například bychom pomohli vytvořit větší tlak na státy, kde jsou i dnes běžné vraždy ze cti či mrzačení genitálií ženskou obřízkou. Tyto fenomény jsou paradoxně často zmiňovány jako jeden ze strašáků migrace. Nemělo by se tedy proti nim zasáhnout i měkkou silou práva v zemích jejich původu?
Nezbavujme se odpovědnosti
Kolem ratifikace zvítězilo přesvědčení, že už zase víme všechno nejlépe. Činili se také ruští dezinformátoři, kteří sugestivně popisovali zavádění genderové ideologie do škol a tvrdili, že se úmluva snaží definovat třetí pohlaví. Ale svalovat odpovědnost jen na ně a tvrdit, že bez tohoto vlivu by naši volení zástupci rozhodli moudřeji, taky neobstojí, stačí si připomenout, jak se Česko staví k dalším mezinárodním otázkám.
Dezinformátoři si jistě vzali Istanbulskou úmluvu do parády a debatu až absurdně posunuli, svádět vše na dezinformace nás ale zčásti zbavuje i odpovědnosti za naši vlastní politiku. Selhali totiž z velké míry senátoři za strany, které hlásají, že patříme na Západ, jako třeba ODS a KDU-ČSL, tedy dva členové koalice Spolu. Senátoři TOP 09 hlasovali pro ratifikaci, přestože sdílí s ODS klub.
Stejně usilovně jako proti Istanbulské úmluvě jsme bojovali za spalovací motory, i když trend jasně ukazoval, že minimálně blízká budoucnost je elektrická. Bojovali jsme proti solárům a větrníkům, jež měly na rozdíl od komínů hyzdit naši krajinu, abychom se teď v panice z energetické krize snažili roky stagnování dohnat.
Bojujeme proti euru, protože na rozdíl od dalších dvaceti členských států víme, že se euro nevyplatí a ještě bychom pak „platili dluhy cizích států“. Bojujeme proti zklidnění center měst od automobilové dopravy, ačkoli trend ve vyspělejších a úspěšnějších státech je jiný. Bojujeme za učňáky a za stále méně konkurenceschopný průmysl, který drtí vysoká cena energií.
Jako proexportní ekonomika bojujeme proti trendům, místo abychom jich využili, svezli se na nich a lépe prodali naše zboží, jak to skvěle dělají třeba v Nizozemsku. Bojujeme proti migraci, i když to má dopad i na příchod vysoce kvalifikované síly a světově vyhlášených odborníků. „Rušíme Green Deal“ místo toho, abychom v nové realitě hledali příležitosti, jak uspět.
To jsme my Češi. Hobiti ve svém Kraji, kteří nechtějí znát měnící se svět, a už vůbec ho nechtějí výrazně ovlivňovat, Tím se ovšem odsuzujeme do role přehlíženého. Vztah k Istanbulské úmluvě je jen jeden střípek většího problému, kterým naše společnost stále trpí a není s to ho vyřešit. Opět se to potvrdilo.
Poznámka redakce: Opravili jsme informaci týkající se hlasování v Senátu. Pro ratifikaci byli všichni senátoři za TOP 09.
