Stalo se z toho spojení, bez kterého se neobejde žádný světový makroekonomický výhled. Americké „higher for longer“, tedy česky „vyšší po delší dobu“, straší investory, ale krotí inflaci. Je to ale i otázka nezaměstnanosti a prakticky všeho, co se americké ekonomiky týká. A nejen americké, protože co se stane tam, se snadno přelije do Evropy a nakonec zasáhne i nás tady v Česku.
Pokud by americká centrální banka skutečně držela vyšší sazby po delší dobu, nehrozila by americké či snad světové ekonomice recese? To je patrně největší strach spojený se sazbami, jelikož historie i ekonomická teorie často ukazují na příliš vysoké sazby po příliš dlouhou dobu jako na klasickou rozbušku ekonomických problémů. Vysoké sazby mají krotit ekonomickou aktivitu a s ní i inflaci, pokud se to ale přežene, ve výsledku se ekonomická aktivita utlumí až příliš.
Současná měnová politika ale funguje významně jinak, než tomu bylo kdysi. Hlavní rozdíl spočívá v druhém cíli měnové politiky, tedy ve finanční stabilitě. Problémem v roce 2008 či v mnohem větším v roce 1929 byl nedostatek likvidity v bankách a jiných finančních institucích. To dnes jako problém nevypadá, a hlavně i kdyby nastal, po roce 2008 se americká i další centrální banky naučily likviditu velmi rychle do bank dodávat. Ostatně jsme se o tom sami nejlépe přesvědčili, když začaly padat na začátku letošního roku americké banky. Centrální banka situaci okamžitě uklidnila a uklidnila i trhy a spotřebitele, protože zajistila vyplacení úplně všech vkladů, a to i těch nepojištěných. Dostali jsme se díky tomu do situace, kdy jsou vklady v bankách de facto stoprocentně pojištěné bez rozdílu výše. Finanční stabilita se zdá být na úplně jiné úrovni než před patnácti lety.
To ale neznamená, že vyšší po delší dobu není bez následků. Dluhopisové trhy už na tento výhled sazeb zareagovaly narovnáváním výnosové křivky, tedy zvýšením výnosů dluhopisů s delší splatností. To je zásadní signál pro celou řadu dalších trhů. Pokud by to trvalo déle, propsalo by se to například i do dražších hypoték a dalších úvěrů. Reagovaly na to mírným propadem akciové trhy. A také odhady celkového růstu americké ekonomiky se upravily směrem dolů.
Vyšší výnosy dlouhých splatností ale pomáhají Fedu, který nyní nemusí tak aktivně sazby zvyšovat, a je dost možné, že jsme se tedy dočkali úrokového vrcholu. Sazby jsou už teď ale vysoké a jediné, co „higher for longer“ říká, je, že zůstanou vyšší déle, ne nutně že by se musely ještě zvyšovat.
Nemělo by být překvapením, že vyšší výnosy dlouhých splatností se také zásadně dotýkají amerického zadlužování. Pro americkou vládu je nyní dražší si půjčovat, a pokud by to tak mělo zůstat po delší dobu, mohla by mít problémy s takzvaným dluhovým stropem, na nějž naposledy narazila v červnu. Je pravda, že nakonec se vždy dluhový strop posune ještě výš a reálně tak příliš nefunguje, funguje ale symbolicky a vyvolává politické tření včetně zbytečného populismu. I to je náklad vyšších sazeb po delší dobu.
Vyšší sazby po delší dobu umějí krotit inflaci a to je dobře, ostatně právě proto o nich centrální bankéři rádi mluví. Nejsou ale bez nákladů, kterých je celá řada. Na druhou stranu by bylo naivní předpokládat, že nutně musí přijít náklad v podobě zhroucení finančních trhů i celé ekonomiky. Oproti minulosti už to dnes není jen o sazbách, ale třeba i o kvantitativním utahování a jak dluhopisový trh, tak finanční instituce vypadají zatím stále stabilně a jsou plné likvidity. Je to zkrátka jedno z dalších rizik současného turbulentního světa
