Když dva dělají totéž, není to totéž. Příklad platnosti známého rčení lze najít i ve fiskální politice. Nová britská vláda měla záměr pod rouškou stimulace poptávky propadající kvůli cenám energií permanentně snížit daně z příjmu fyzickým osobám, zejména těm nejlépe vydělávajícím. Státní kasa by tímto opatřením přicházela každoročně o 45 miliard liber, tedy zhruba dvě procenta HDP. To nad rámec rozpočtové díry, způsobené zafixováním cen energií, vyčíslené pro prvních šest měsíců na 60 miliard liber a následně prohlubované v závislosti na vývoji tržní ceny plynu. Hrozivá reakce finančních trhů ovšem přiměla vládu v otázce snížení daní vzít zpátečku.
V Česku přišla vláda, přesněji řečeno narychlo vytvořená koalice mezi tehdy vládnoucím hnutím ANO a tehdy opoziční, dnes vládní stranou ODS, s nápadem přilepšit zaměstnancům před posledními volbami do Poslanecké sněmovny. Přilepšení dostalo název zrušení superhrubé mzdy a týkalo se ve velké míře nadprůměrně vydělávajících. Kontext opatření se vešel do stimulace poptávky omezené covidovými restrikcemi. A to vedle rozpočtového příkopu vyhloubeného dalšími protipandemickými opatřeními. Fiskální stimul zrušení superhrubé mzdy činil shodou okolností taky kolem dvou procent HDP a je rovněž permanentním opatřením. Finanční trhy ale nechal víceméně v klidu. Proč takový rozdíl?
Nejprve shrňme, v čem vysvětlení asi netkví. Zavrhnout lze úzký kontext pandemie versus energetické krize. Jakkoliv je každá z těchto situací velmi specifická, s odhalením rozdílné reakce finančních trhů nám nepomůže. Můžeme samozřejmě argumentovat nevyzpytatelností finančních trhů, jako vysvětlení rozdílu by to ale jistě bylo málo. Za každou investicí přece stojí racionální rozhodování dotyčného investora. Zahrávat si s představou robustnosti českého finančního trhu díky jeho vstřícnému přístupu vůči investorům by nebylo ničím než vyjádřením nedostatku pokory. Část pravdy snad můžeme najít v celkové výši deficitu a celkového zadlužení veřejného sektoru, což jsou parametry, jejichž výší Velká Británie nad Českem stále výrazně vyčnívá.
Z(a)tracená čísla 12. díl
Největším podezřelým je ale proměna globálních finančních trhů během uplynulých dvou let. Tehdejší záplava levných peněz motivovala investory chňapnout po každé příležitosti a moc se neohlížet na rizika někde na dalekém horizontu. Velká voda peněz od centrálních bank ovšem mezitím opadla, z rozbouřené řeky je standardní potok a za odběry vody z něj se platí čím dál víc. Rizikové přirážky na výnosech státních dluhopisů stouply během dvou let na dvoj- až trojnásobek. Je už vlastností finančních trhů, že si pro „šikanu“ vyberou toho nejslabšího ve třídě, kterým se Velká Británie teď jednoznačně zdá být.
Máme tedy pogratulovat pánům Babišovi a Fialovi, jak dobře svůj někdejší deal načasovali? To by jeho charakteristikou nesměla být ona permanence. Stomiliardový příkop mezi příjmy a výdaji státního rozpočtu z titulu snížení daní totiž sám od sebe nezmizí. Že jsme ho dvakrát přeskočili, neznamená, že do něj v některém z dalších let nemůžeme spadnout. Stačí třeba neopatrně našlapovat na jeho okraji při reakci na energetickou krizi, která zvyšuje nápor na financování všech evropských vlád. Jinými slovy, naše nízké daně z příjmu snižují kapacitu fiskální politiky při hašení současných i budoucích požárů. Držme si palce, ať se ve třídě dlouho nachází alespoň pár ještě větších průšvihářů.
Autor je hlavní ekonom UniCredit Bank
