Vláda připravuje ke schválení energetickou koncepci. Kromě toho, zda se vše stihne v poměrně šibeničním termínu do konce tohoto roku, je po minulých zkušenostech namístě se ptát – bude konečně použitelná?
Aktuální Státní energetická koncepce je z roku 2015 a zcela objektivně zastarala. I kdybychom se oprostili od ideologických pohledů na jednotlivé energetické zdroje, jen za poslední tři roky se toho událo tolik, že jakýkoli starší programový dokument je dobrý leda jako výpověď o době svého vzniku. V energetice, která zažívá nejturbulentnější vývoj za několik dekád, to platí dvojnásob.
Aktuálně platná koncepce je nadto spíš jen upraveným dokumentem z roku 2012. Pro koncepční plánování je tedy již zjevně nepoužitelná. Energetická koncepce jako dokument existuje v současné podobě dvacet let a lze bohužel konstatovat, že má za sebou historii politického otloukánka. Idea pravidelné aktualizace vzala za své už v polovině nultých let a z koncepce se kvůli neschopnosti nalézt politickou shodu stal nezávazný dokument nabízející výhled na možný vývoj sektoru bez větší politické váhy.
Jako problematický se ukázal samotný charakter textu, který stanovuje jen rámcové priority a předkládá scénáře možného vývoje. Obecná povaha priorit je dána snahou o co nejširší politickou shodu, ale takový přístup nevyhnutelně sklouzává k vágnosti ve snaze nikoho nepopudit. Modelování scénářů je zase zrádné, neboť ty se z pochopitelných důvodů nemusejí „trefit“ do vývoje a náročná práce na nich pak přijde vniveč.
Česká energetická koncepce se po dvě dekády potácí ve stavu jakéhosi z povinnosti vytvořeného dokumentu, na nějž se spotřebuje spousta energie a „člověkohodin“, aby nakonec ležel v šuplíku a nikdo jej reálně nepoužíval. Bohužel to vypadá, že se historie bude opakovat, neboť spolu se zprávou o schválení výchozích tezí se objevily informace, že nová koncepce se opět vydá cestou jakýchsi scénářů. Jako by státní správa nevěděla, co vlastně chce, smířila se s tím, že její politika bude reaktivní, a bude doufat, že alespoň některý ze scénářů se jakžtakž trefí.
V současné podobě koncepce vlastně nenaplňuje význam toho slova, jelikož není koncepcí, tedy záměrem. Česká energetická koncepce i po dvou desetiletích stále hledá jednotící cíl, ke kterému by dlouhodobě směřovala, a s každou aktualizací jako by ministerstvo průmyslu chtělo znovu vynalézt kolo v podobě zastřešujícího rámce. Přitom takový rámec česká energetika má. Je jím dosažení klimatické neutrality do roku 2050, k čemuž se Česko přihlásilo jako člen Evropské unie. Tvůrci koncepce by si tak mohli ušetřit práci, konečně přijmout tento dlouhodobý cíl jako fakt a upravovat jen nastavení sektorových politik, jak bude zrovna potřeba. Tedy tak, jak to dělá Evropská unie se svými střednědobými plány.
Takový postup by byl rovněž politicky výhodný, protože by nebylo třeba opakovaně nacházet podporu pro nové koncepce. Nebylo by ani třeba naráz vždy předělávat celou koncepci, ale modulárně jen tu část, která to v danou chvíli bude vyžadovat. Stačilo by vlastně jen jedno – říct nahlas, že jsme i v energetice součástí Evropské unie a jejích cílů. Otázka ovšem je, zda na to bude politická odvaha.
