Český průmysl je stále v recesi. Kdo za to může? A bude líp?
Píše se o tom už přes dva roky. Českému průmyslu se nedaří a technicky je už v relativně dlouhé recesi. Výkon průmyslu se totiž dle statistiků propadl za celý rok 2023 i v roce 2024. Pokud tomu nechceme ale jen tak nečinně přihlížet a bědovat, že jsou to smutné výsledky, stojí za to se podívat na příčinu takového propadu. Jenom tak se totiž můžeme dopátrat toho, jestli s tím jde něco udělat.
Na prvním místě je problémem to, co nás dlouhou dobu hnalo kupředu, a to je Německo. Nad recesí balancující německá ekonomika ztratila dech a dokázala podlomit nohy nejen Němcům, ale i okolním ekonomikám, které jsou na jejich peněženkách závislé, pochopitelně především České republice. Náš průmysl je na Německu závislý. I proto se stále mluví o křižovatkách, strategiích a vizích, protože potřebujeme strukturální změnu. Ostatně slovo strukturální je zásadní právě i u Německa, kde se začíná ukazovat, že problémy jeho ekonomiky nejsou jen cyklické kolísání, ale mají hlubší povahu.
Průmysl zasahuje i doznívající energetická krize. Energeticky náročná výroba dostala silný zásah, firmy byly připravené i na jejich růst a dražší emisní povolenky, ale se začátkem války na Ukrajině se náklady utrhnuly a ceny vyskočily na dvojnásobek, u mnohých firem i výrazně výš.
Aby to ale nevypadalo, že jdou problémy jen zvenku, tak musíme zmínit i tlaky zevnitř české ekonomiky. Průmyslu se bude jen obtížně dařit v době, kdy jsme měli rekordně vysoké úrokové sazby. Vyšší sazby zdražovaly financování, které je zásadní samo o sobě, ale navíc vysávaly peníze ze spotřeby směrem ke spořícím či termínovaným vkladům. To vše navíc v době, kdy se nám stále ještě nedaří vrátit se s reálnými mzdami na předpandemickou úroveň. A i když je růst mezd dobrou zprávou pro zaměstnance, pro firmy to byl další z tlaků, který přilil olej do ohně.
Samozřejmě bychom se neměli zastavit u průmyslu jako jednoho odvětví a dívat se na něj shora, protože dobře víme, že je to obrovská a velmi rozmanitá část ekonomiky. Zatímco hutnictví a slévárenství se smrknulo za poslední tři roky o téměř 27 procent, částem průmyslu spojeným s potravinami se naopak začalo vloni dařit a třeba takové kožedělnictví a obuvnictví o žádné recesi prakticky neví a vesele roste už čtyři roky v řadě. Je to ale nutné brát s rezervou, protože právě třeba poslední zmiňované odvětví je dle statistiků úplně nejmenší.
Když to vše sečteme a podtrhneme, můžeme být optimističtí ohledně budoucnosti? Věřím, že můžeme. Německo se vzpamatovává, a i když s tím můžeme snadno nesouhlasit, rozhodlo se uvolnit svá rozpočtová pravidla tak, aby mohlo ekonomiku nakopnout, i když tedy na dluh. Navíc politika a obchodní války Donalda Trumpa obrátily oči trhů na Evropu a Německo by z toho mohlo výrazně těžit. Zatímco ještě nedávno bylo považováno za negativní riziko, dnes je to spíše naopak.
U energií jsme z nejhoršího venku. U energeticky náročného průmyslu to není všude růžové, ostatně o hutnictví a slévárenství už byla řeč, ale třeba u chemické výroby jsme už v loňském roce konečně po dlouhé době změřili růst. Energetice se pořád ještě nedařilo, ale pokles byl mnohem mírnější než dříve. Vypadá to, že by to průmysl měl zvládnout.
A ani domácí faktory nevypadají příliš špatně. Úrokové sazby by letos mohly spadnout ze 3,25 procenta a pomalu začít dovršovat svou cestu ze sedmi procent. Nižší sazby přímo pomáhají firmám investovat, ale také navrací nákupní apetit spotřebitelů. Důvěra v ekonomiku je u spotřebitelů sice pořád otřesená, ale pomalu se vrací. Dvojnásob i díky růstu reálných mezd, který konečně v roce 2024 nastal a letos bude pokračovat.
Prostor k opatrnému optimismu tak existuje. Neznámých je stále mnoho, od Donalda Trumpa přes válečné i jiné konflikty až po zvýšené inflační či mzdové tlaky. Za rok touhle dobou už bychom ale mohli číst titulky o tom, že průmysl se dostal z recese a nikoliv, že v ní stále je. A to je dobře, už by si to zasloužil.
