Zelené politiky se nevzdáme, zní z Bruselu. EU ale tlačí na snížení cen energií
Evropská komise chce rychle srazit ceny energií a vyzývá státy, aby snížily daně a poplatky na elektřinu a plyn. To by pomohlo domácnostem i firmám zasaženým krizí, ale zároveň by to znamenalo obří zásah do veřejných financí. Ministr průmyslu a obchodu Lukáš Vlček varuje před dotačními závody a chce jednotný evropský přístup. S tím nesouhlasí opozice, která navrhuje zaplatit část poplatků z Modernizačního fondu, tedy z evropských peněz.
Kdo očekával razantní obrat v bruselském přístupu k energetice, bude zklamán. Eurokomisař pro energetiku Dan Jørgensen jasně prohlásil, že komise neplánuje žádný ústup od zelené agendy. „Potřebujeme více čisté energie, abychom snížili ceny, dekarbonizovali a zvýšili bezpečnost,“ zdůraznil.
Třicet stránek, na kterých je popsaný takzvaný akční plán EU, potvrzuje, že Brusel nehodlá měnit svůj směr. Mezi klíčová opatření patří podpora dlouhodobých smluv mezi výrobci a odběrateli, zrychlení schvalování nových energetických projektů včetně jaderných reaktorů a revize trhu s plynem s cílem zlepšit vyjednávací podmínky.
Nejde o nic nového – s podobnými závěry přišel už loni bývalý italský premiér a šéf centrální banky Mario Draghi ve své zprávě o konkurenceschopnosti evropského hospodářství. Část návrhů, například společné nákupy plynu či urychlení povolovacích procesů, jen potvrzuje již existující strategie jednotlivých členských států. Většina opatření navíc zůstává pouze v obecné rovině, což kritizoval i Vlček. „Mám obavy, že (plán) je příliš obecný a málo ambiciózní,“ prohlásil po jednání.
Kdy se to projeví na účtech?
Pro domácnosti i firmy je nicméně klíčové to, jak rychle se tato nová iniciativa skutečně projeví na účtech za elektřinu a plyn. Aby bylo jejich čekání co nejkratší, navrhuje Evropská komise, aby členské státy jako první krok snížily daně a poplatky, které tvoří významnou část konečné ceny.
„Snížení zdanění se během energetické krize ukázalo jako velmi účinné,“ uvádí komise. Mnohé státy tehdy snížily DPH a energetické daně či poskytly finanční podporu nejzranitelnějším skupinám.”
Stát by měl v takovém případě dva způsoby, jak rychle snížit konečnou cenu pro spotřebitele. Prvním je snížit daňovou zátěž. Na elektřinu se dnes vztahují dvě daně: spotřební daň z elektřiny a DPH. První z nich se nicméně dlouhodobě pohybuje těsně nad minimální hranicí stanovenou v rámci EU a její snížení by tak české domácnosti pocítily pouze minimálně.
To neplatí v případě daně z přidané hodnoty, která konečnou cenu elektřiny navyšuje o 21 procent. Zde by si nicméně stát musel dát pozor na to, aby neporušil takzvanou daňovou neutralitu, která brání členským státům v tom, aby bylo se zbožím, nebo službami, které si v rámci EU navzájem konkurují, zacházeno z pohledu DPH rozdílně.
Česko už jednou DPH u energií prominulo. Na podzim 2021 to nařídila vláda Andreje Babiše v reakci na začátek energetické krize. Veřejný rozpočet to tehdy stálo zhruba 5,4 miliardy korun a o rok později vydalo ministerstvo financí, vedené v té době už Zbyňkem Stanjurou, stanovisko, ve kterém shledalo toto rozhodnutí „nezákonným pro rozpor s daňovým řádem i s právem EU.”
Stínový ministr průmyslu a obchodu Karel Havlíček (ANO) s verdiktem ministerstva financí nesouhlasí. Tehdejší vláda podle něj měla dočasné snížení DPH u energií dohodnuté s Evropskou unií, která to Česku umožnila vzhledem k tehdejší mimořádné situaci.
Zda by takové opatření prošlo v Bruselu i dnes, si Havlíček není jistý, nicméně v případě, že se na podzim opět stane ministrem průmyslu a obchodu, chce o tom s Evropskou komisí začít jednat. „Jsem přesvědčen, že pokud by se o tom vyjednávalo, tak by se podařilo dosáhnout alespoň nižší sazby.”
Druhou možností je škrtat v regulované části cen energií. Ta se skládá z několika podsložek a v Česku tvoří téměř polovinu ceny u domácností a zhruba třetinu u průmyslových velkoodběratelů. Největší část tvoří distribuční a přenosové poplatky a příspěvky na podporu obnovitelných zdrojů.
„Celkově zaplatí letos firmy a domácnosti za regulovanou část ceny zhruba 100 miliard korun," říká mluvčí Energetického regulačního úřadu Michal Kebort. Případné snížení těchto poplatků by se tedy na konečné ceně promítlo výrazně. I zde nicméně vyvstává otázka, kdo nakonec provozovatelům soustavy a dalším subjektům zaplatí to, co jim ze zákona náleží.
Už žádné „oprav dům po babičce”
Opozice navrhuje snížit regulovanou složku o polovinu a vzniklou mezeru doplatit evropskými penězi. Podle Karla Havlíčka jsou totiž distribuční a přenosové poplatky de facto investicí do modernizace energetické sítě. Z toho důvodu lze podle něj na jejich zaplacení využít prostředky z Modernizačního fondu, který je jinak určený výhradně na dekarbonizaci ekonomiky.
Do fondu proudí výnosy z prodeje emisních povolenek a spravuje ho Státní fond životního prostředí. Peníze se dosud využívaly například na projekty v oblasti teplárenství, budování fotovoltaických systému nebo energetických úspor v průmyslu. Kromě velkých projektů je z fondu financovaný i program Nová zelená úsporám, ze kterého stát podporuje energetické úspory rodinných a bytových domů.
Právě tyto prostředky by podle hnutí ANO měly jít na zaplacení distribučních a přenosových poplatků. „Nemůžeme si dovolit dotovat další a další fotovoltaiku, zateplování a všechny ty opravy domů po babičce. Místo toho musíme víc investovat do distribuční sítě a přenosové soustavy, čímž bychom snížili cenu elektřiny všem, včetně babičky, dědečka i jejich potomků,” dodává Havlíček.
FLOW: Jednání slovenského premiéra Fica může ohrozit českou bezpečnost, řekl ministr Vlček
Z Modernizačního fondu by podle něj nešlo zaplatit pouze poplatky za obnovitelné zdroje. Ty totiž v naprosté většině směřují k provozovatelům už postavených solárních elektráren z období 2009 až 2010 a nedají se proto považovat za „nové” investice do energetické transformace. Celkovou částku této podpory, která letos činí 51 miliard, by proto Havlíček zaplatil ze státního rozpočtu.
Podle Energetického regulačního úřadu letos odběratelé v regulovaných cenách elektřiny uhradí 100,5 miliardy korun, z čehož přibližně 22,5 miliardy korun tvoří příspěvek na podporované zdroje energie. Pokud by stát převzal tuto platbu za obnovitelné zdroje na sebe, musela by vláda z Modernizačního fondu vyčlenit přibližně 38 miliard korun na distribuci a přenos, aby snížila regulovanou složku ceny elektřiny na polovinu, jak chce Havlíček.
Nicméně není jisté, zda bude v Modernizačním fondu na podobný záměr dostatek prostředků. Celková částka určená pro Česko se odvíjí od cen emisních povolenek, přičemž podle aktuálních odhadů by mohla do roku 2030 činit přibližně 390 miliard korun.
Podle ministerstva životního prostředí je ale více než třetina těchto prostředků už závazně alokována v schválených projektechů. Většina zbývajících prostředků je pak předběžně rozdělena na konkrétní účely schválené Evropskou komisí a Investičním výborem Evropské investiční banky. „V případě změny by investice musely být znovu předloženy a obhájeny před EK a EIB,“ říká tisková mluvčí ministerstva životního prostředí Veronika Krejčí.
Dočkáme se jednotného přístupu?
Ani současný ministr průmyslu a obchodu Lukáš Vlček možnost snížení některých poplatků nezavrhuje, nicméně je skeptický k tomu, že by se jednalo o „game changer”. „Pokud chceme skutečně něco změnit v české energetice a v energetice obecně, není to otázka několika měsíců. Jde o splacení infrastrukturního dluhu a zanedbaných dekád, které dnes Česko bohužel dohánějí,“ upozorňuje.
Pokud by na snížení poplatků skutečně došlo, požaduje Vlček jednotný evropský postup: „Pokud bychom na to měli kývnout, musejí to udělat všichni stejně. Mohlo by jít například o harmonizaci určitého poplatku napříč Evropou.”
Podobná dohoda je však v nejbližší době nepravděpodobná – členské státy čekají masivní investice do infrastruktury, které musí odpovídat požadavkům moderní energetiky, a nedá se tak očekávat, že by chtěly osekávat na to určené prostředky.
Česko podporuje nové energetické smlouvy
V akčním plánu Evropské komise se nicméně najdou i věci, které podporuje vláda i opozice. Patří mezi ně sjednocení pravidel pro přímé nákupy energií (PPA) a rozdílové smlouvy (CfD), které mají zajistit finanční stabilitu pro výrobce i odběratele a zároveň pomoci oddělit cenu elektřiny od ceny plynu.
Cena elektřiny se totiž v současnosti vypočítává podle takzvaného závěrného zdroje, což je asi v polovině případů plyn. Podle Havlíčka se ukázalo, že tento způsob je hlavně v kritických situacích, kdy se trh vymkne kontrole naprosto nefunkční. „De facto nastávají situace, že 80 procent výrobců energie vydělává neskutečné pálky jenom proto, že se cenotvorba řídí posledními pár procenty plynového zdroje,” kritizuje exministr.
Česko v Bruselu rovněž podpořilo plán na posílení síťové infrastruktury a přeshraničních kapacit s cílem zefektivnit fungování trhu a omezit regionální výkyvy v cenách energií. Pro tuzemskou energetiku bude důležitý i návrh Evropské komise na zkrácení licenčních procesů pro výstavbu malých modulárních reaktorů a zjednodušení pravidel veřejné podpory v oblasti jaderné energetiky.
Plán se bude zavádět ve dvou fázích. Nejprve se využijí už schválené zákony a opatření z plánu REPowerEU. V další fázi Evropská komise připraví nové návrhy, které by měly přinést konkrétní kroky ke snížení cen energií. Jak budou vypadat, zatím není jasné – stejně jako to, zda se podaří prosadit některé další, ambicióznější iniciativy.
O emisních povolenkách zatím nic
Jednou z nich je návrh ministra Lukáše Vlčka na zastropování cen emisních povolenek. Vlček by si limit představoval v rozmezí 35 až 50 eur za tunu CO₂, což je přibližně o třetinu méně než současná cena. I v tomto případě se Vlček shodne s Havlíčkem, který by navíc stanovil maximální limit, o kolik by mohla emisní povolenka ročně podražit.
Současná nebo budoucí vláda nicméně bude muset o nutnosti reformy trhu s emisními povolenkami přesvědčit i zbytek Evropy. Podle vrchního ředitele sekce energetiky na ministerstvu průmyslu Reného Neděly má Česko v této otázce podporu zemí východní Evropy a pobaltských států. K prosazení takto zásadní změny však bude nutné získat podporu i velkých zemí, jako jsou Francie nebo Německo.
