V investiční komunitě se stalo takřka koloritem tipovat, kdy Čína zažije svůj „lehmanovský moment“. Asijská země však systémovému šoku, který by způsobil kaskádu bankrotů, prozatím úspěšně odolává. Ani definitivní kolaps obřího developera Evergrande záchvat akutního stresu nevyvolal. Čínská ekonomika však zápasí s celou plejádou problémů, a proto tamní peripetie představují jedno z klíčových rizik pro globální burzy.
Říši středu od loňského července trápí deflace. V lednu se sestup cen prohloubil a spotřebitelský index předvedl meziroční pokles o 0,8 procenta. Stejně jako inflace, se kterou se potýká západní svět, představuje i deflace podstatný problém, který svědčí o tom, že je s ekonomikou něco v nepořádku. Většinou signalizuje chudokrevnou agregátní poptávku, čemuž se v Číně s ohledem na přetrvávající dozvuky drakonických lockdownů a developerskou krizi nelze divit.
Dlouhodobější deflace podrývá spotřebitelskou i podnikatelskou důvěru. Výsledkem bývá začarovaný kruh. Slabší poptávka domácností vede k postupnému ochabování korporátních zisků. Proto zprávy o klesající cenové hladině obvykle srážejí kurzy akcií dolů. Nicméně v uplynulém týdnu čínské indexy paradoxně posilovaly. Co za těmito překvapivými pohyby stálo?
Vláda přikázala svým firmám investovat do akcií
Od února totiž začal nakupovat „národní tým“ – tedy státem vlastněné banky a pojišťovny, respektive fondy, které jsou součástí těchto skupin. V Číně jde o notoricky známý postup. Pokud tamní burzy zachvátí panika, mají autority tendenci přikázat (nebo alespoň důrazně doporučit) výše zmiňovaným skupinám, aby navýšily své akciové expozice. Jejich nákupní akce pak mají tendenci trh alespoň krátkodobě stabilizovat. Podobné kroky jsme viděli během výprodejů v roce 2015 nebo na začátku pandemie v roce 2020.
Tato opatření slouží zejména ke zlepšení investorského sentimentu. Vysílají totiž signál, že vládním autoritám není osud burz lhostejný. V tomto duchu přistoupili regulátoři i k zákazu „short sellingu“, tedy spekulace na pokles ceny.
Nicméně je diskutabilní, zda podobný postup dokáže nastartovat organický zájem o čínské akcie ze strany zahraničních investorů. Jejich exodus se stal jedním z leitmotivů loňského roku. Ani lákavé valuace tamních akcií prozatím nezafungovaly jako dostatečná motivace pro návrat mezinárodních správců peněz.
Řízené zhroucení developerů podlamuje prostor pro expanzi
Otřesy na burzách jsou jen dílem mozaiky. Hlavním fenoménem a současně problémem je snaha vlády transformovat širší ekonomický model z investičního na spotřební, který je běžný ve vyspělých zemích. Hospodářský vzestup Číny se odehrál na pozadí mohutných investic do infrastruktury a exportu levných výrobků. Potenciál tohoto modelu se však postupně vyčerpal. Nově by měl úspěch ekonomiky stát na špičkových technologiích a spotřebě.
Právě s tímto souvisí i tažení proti developerům – před patnácti lety by fiskální a monetární autority zaplavily finanční systém penězi a stavební sektor sanovaly. V této fázi by ovšem podobný krok znamenal odklon od plánované transformace. Proto jsou dosavadní stimuly méně rozsáhlé a adresné. Kolapsy dalších developerů nelze vyloučit. Vláda nechává padnout slabé kusy a spíše dává pozor na to, aby se nákaza nešířila i mezi zdravější hráče. Toto řízené zhroucení developerského sektoru logicky podlamuje prostor pro hospodářskou expanzi v následujících letech.
Čínská vláda čelí netriviální situaci. Dlouhodobé priority jí velí pokračovat v dosavadní strategii transformace ekonomického modelu. Na druhou stranu nesmí dopustit rozsáhlou krizi v developmentu, která by mohla prosáknout do širšího finančního systému a způsobit kolaps velkých bank. Prozatím to vypadá, že finanční katastrofa nehrozí. Výsledkem situace bude spíše slabší hospodářský růst ve střednědobém horizontu, což může negativně ovlivnit rozvíjející se trhy. Z pohledu akciových investorů to znamená, že navzdory levným valuacím zůstávají čínské akcie rizikové.
