Během dvou let plnohodnotné ruské invaze na Ukrajinu se potvrdilo, že současnému Rusku se nedá věřit a neměli bychom na něm být závislí v tak citlivých oblastech, jako je dodávka energetických surovin. Největší obavy vzbuzovala závislost na ruském plynu, při jehož nedostatku by zejména v zimě Evropanům mohlo jít doslova o život. Dva roky uplynuly a Evropa nezmrzla. Máme tedy vyhráno?
V první řadě je třeba říci, že potíže s ruským plynem nezačaly samotnou invazí. Je známým faktem, že Rusko s dodávkami manipulovalo již v roce 2021, aby prostřednictvím nedostatku zásob zvýšilo cenu komodity během následující zimy. Nemluvě o podezřeních či reálných manipulacích dodávek v letech předchozích.
Ruský vpád na Ukrajinu a následné vydírání evropských odběratelů však bylo definitivním budíčkem. V prvních měsících se hojně skloňovala případná nouzová opatření a s nadějí se hledělo k plnícím se zásobníkům, které v kombinaci s mírnou zimou mohou evropské odběratele provést většinou chladných dní relativně bez obav. Hlavním cílem však bylo najít nové dodavatele. Při pohledu zpět se dá říci, že se to podařilo a evropské importní portfolio dnes vypadá výrazně jinak než přede dvěma lety.
Ruský podíl spadl ze 40 procent před válkou pod 15 procent v roce 2023. Rusko tak už není největším dodavatelem plynu do EU. K propadu došlo v důsledku zničení systému Nord Stream, uzavření plynovodu Yamal a prudkému poklesu dodávek přes Ukrajinu. Z velkých plynovodů tak zůstává plně využívaný pouze plynovod Turk Stream, který však přes jihovýchodní Evropu dodává na starý kontinent jen něco přes 15 miliard kubíků plynu ročně.
Novým největším dodavatelem se stalo Norsko a výrazně se zvýšila důležitost Spojených států, které od roku 2021 více než zdvojnásobily dodávky zkapalněného zemního plynu (LNG). Evropa se tak stala se 60 miliardami kubíků ročně největším americkým odběratelem. Až za Amerikou se pravděpodobně pohybuje Rusko dodávající menší množství zbývajícími plynovody a ve formě LNG. Následuje Alžírsko a s velkým odstupem Ázerbájdžán a různí další dodavatelé LNG.
Portfolio dodavatelů je tedy oproti situaci přede dvěma lety rozdrobenější, ale paradoxně díky tomu i bezpečnější. Žádný z dodavatelů totiž nemá tak dominantní pozici, jakou měl Gazprom před rokem 2022. Navíc u žádného z nich není pravděpodobné, že by s dodávkami chtěl manipulovat za účelem dosažení politických cílů. Znamená to tedy, že si můžeme dát nohy na stůl? Určitě ne. Prakticky nad všemi dodavateli se vznášejí nějaké ty otazníky. Norsko má jen omezený potenciál růstu produkce a v případě prakticky jisté rostoucí poptávky po plynu tomuto nárůstu nebude stačit.
V případě USA může dodávky ovlivnit vývoj na domácí scéně, kde se producenti budou dostávat pod zvyšující se tlak environmentálních politik. Rovněž Alžírsko a Ázerbájdžán mají potenciál zvýšit dodávky spíše nevýznamně. Vyšší podíl LNG v dodávkách pak potenciálně znamená drsnější přetahovanou s ostatními spotřebiteli, zejména těmi v jihovýchodní Asii.
Za dva roky od začátku ruské invaze se tedy podařilo výrazně snížit ruský podíl na dodávkách plynu a tím zvýšit energetickou bezpečnost. Vyhráno ale není. Více dodavatelů znamená více potenciálních starostí, byť s relativně menším dopadem. Na importu závislá a ke klimaticky neutrální ekonomice směřující Evropa si každopádně změnou dodavatelů koupila nějaký ten čas navíc.
