Svíčky se patrně sfoukávat nebudou, ale země platící eurem by jich na pomyslném dortu měly deset. Je to totiž přesně deset let od rozhodnutí Evropské centrální banky o snížení její hlavní úrokové sazby na nulu. Od té doby sazbu stačila pětkrát vždy o desetinu snížit až na dnešních –0,5 procenta. Kladnou hlavní úrokovou sazbu jsme ale už deset let neviděli, což je v Evropě bezprecedentní. A není to zadarmo.
Jak dlouhých je deset let, lze popsat třeba tak, že Litva a Lotyšsko za celou svou dobu v eurozóně nezažily kladné sazby. Více než třetina zemí platících eurem neviděla kladné sazby ve většině času stráveného v měnové unii. Až 44 procent času během existence eurozóny sazby nebyly kladné. Nebo si spočítejme, že z 25 současných členů bankovní rady Evropské centrální banky jen dva zažili kladnou hlavní úrokovou sazbu, a jen jeden si dokonce může ze své funkce pamatovat zvýšení sazeb z roku 2011. To je úplně jiná situace, než o které se sami učili na vysokých školách v makroekonomii. Pokud ji tedy měli, zdaleka ne každý v radě je ekonom. Situace se oproti učebnicím opravdu změnila.
Tou nejviditelnější změnou vedle záporných úrokových sazeb je kvantitativní uvolňování, které nízké sazby doplňuje už od roku 2015. Eurozóna se tak přidala ke Spojeným státům a několika dalším zemím, ale na rozdíl například právě od USA masivní nákupy státních dluhopisů členských zemí neměla ukončené na začátku pandemie.
Reflexe Kalouska a Stoniše 57: Přijetí eura má 13 let zpoždění. Teď jde o to, aby lidi měli vůbec nějaké peníze
To spolu se vším, co přinesl koronavirus a reakce vlád a dalších centrálních bank po celém světě, vedlo k bezprecedentní inflaci, na kterou v příštím týdnu Evropská centrální banka s nejvyšší pravděpodobností zareaguje zvýšením sazeb, ale pravděpodobně zpátky na nulu. Na kladné číslo si ještě chvíli budeme muset počkat. Se současným tempem růstu cen to ale nemusí trvat dlouho.
Deset let je dlouhá doba a není to rekord, na který bychom měli být pyšní, právě naopak. Ukazuje to, kam se dostala současná měnová politika, a také to není bez nákladů. Nízké sazby doplněné nákupy dluhopisů tlačily výnosy státních dluhopisů k nule, či dokonce do záporu a demotivovaly evropské ekonomiky od zodpovědného hospodaření s veřejnými rozpočty.
A nejde jen o veřejné finance. Nízké sazby umějí zahýbat s nemovitostmi, překroutit financování soukromých firem a hnát vzhůru investice. Nálada je při nízkých sazbách velkolepá, ale když už to začínalo vypadat, že by kladné sazby nemusely přijít nikdy, dohnala nás inflace.
Pořád je ještě šance, že deset let není finální skóre. Nejen eurozónou totiž obchází strašidlo recese, která by mohla sazby od kladných čísel ještě na dlouhou dobu udržet. S recesí by mohly přijít tlaky na klesající ceny a Evropská centrální banka by s plánovaným zvyšováním mohla ještě počkat, nebo dokonce sazby začít opět snižovat. Čekal by nás tak v eurozóně japonský scénář, kdy k poslednímu růstu sazeb došlo před recesí v roce 2007, ale byl to jen kosmetický růst z nuly na půl procenta, jen aby se sazby vrátily obratem zpátky na nulu a později i pod ni.
Pro Českou republiku jsou to důležitá čísla, protože náš závazek vstoupit do eurozóny není jen vidinou odstranění zbytečné směny korun na eura a zpět a levných hypoték či dalších úvěrů. Je to možná mnohem více o převzetí měnové politiky, která není v žádném slova smyslu standardní a má své nemalé náklady. Ty nejsou tak dobře viditelné jako přínosy společné měny, ale deset svíček na dortu nulových a záporných sazeb by mohlo alespoň trochu naznačit, že něco není v pořádku.
Autor je hlavní ekonom Platební instituce Roger
