Pro hledání odpovědi na otázku, jak by měla vypadat regulace kryptoměn, si nejprve rozdělme uživatele kryptoměn na dva druhy – přestože se vzájemně překrývají. První skupinou jsou ti, kteří bitcoin a některé další krytpoměny používají tak, jak byly původně navrženy, tedy decentralizovaně, bezpečně a bez prostředníků. Mají hardwarové peněženky, drží své vlastní soukromé klíče a kryptoměny si vydělali či nakoupili napřímo, nebo snad dokonce vytěžili. Jinými slovy o nich nic nevíme – a pokud sami nebudou chtít, tak se ani nikdy nedozvíme. Bitcoin je pro ně skutečná digitální hotovost.
To je skupina, kterou neumíme zregulovat jinak než diktátorskou cestou. Určitě je vždy možné pod vysokými tresty zakázat vlastnit kryptoměny, což by pro samotný protokol nic neznamenalo, ale významně by to snížilo možnosti používání. Je to ale skupina, kterou stejně regulujeme standardní cestou na výstupu z virtuálního světa. Pokud si někdo chce za své bitcoiny pořídit byt, musí je zdanit. K tomu není potřeba žádného speciálního zákona.
Složitější je to u skupiny, která kryptoměny nemá a nepoužívá, ale snaží se na nich vydělat pomocí různých prostředníků. Typicky stačí, že posílají peníze na burzy, které pro ně kryptoměny drží, případně dokonce nakupují různé investiční deriváty. Co s nimi?
Liberálové a velká část uživatelů vidí, že se trh významně samoreguluje a s každým pádem burzy, vykradenými projekty či zkrachovalými kryptoměnami se čistí a zlepšuje. Co kdyby tomu ale chtěl jít stát naproti? Potom ať to dělá učebnicově.
Taková učebnice by stát rozdělila na centrální banku a vládu. Pro centrální banky jsou kryptoměny malé. Tak malé, že se nemusejí obávat o cenovou stabilitu, již mají v popisu práce, a netrápí je ani finanční stabilita. Krachy kryptoburz v minulosti nijak neohrozily finanční systém. I zdaleka největší kryptoburza na světě má hodnotu menší, než jsou roční tržby Amazonu.
V učebnici nám tedy zůstává role vlády. Ta by měla zasahovat v případě tržních selhání, jako jsou monopoly, externality či informační nerovnosti. O monopolech se zde není potřeba vůbec bavit, ale externality a nerovné informace najdeme snadno.
U externalit se nejvíce mluví o energetické náročnosti těžby některých kryptoměn a vlivu na životní prostředí. Jsme si ale jistí, že se na těžbu bude v budoucnosti pálit více elektřiny? Kdokoli si to myslí, tak implicitně předpokládá, že cena bitcoinu či etherea významně poroste. To se může stát a pojďme si to modelovat, předpokládat ale automaticky, že těžba poroste stejným tempem jako v minulosti, nedává ekonomicky smysl. Těžaři pálí, pouze pokud za to dostanou adekvátní odměnu. A ta automaticky každé čtyři roky klesá, takže ji musí dohánět růst ceny, aby se jim to vyplatilo. Víme také, jak čisté či nečisté zdroje energie těžaři používají?
U informací je standardním argumentem snaha ochránit spotřebitele. Ten má zpravidla horší informace, než má prostředník, který mu peníze spravuje. Burza ví, jaké má zabezpečení, ale uživateli může jen říct, že je vše v pořádku, i když není. Měly by kvůli tomu mít směnárny licence? A jsme si jisti, že uživatele chránit chtějí, i když je to bude něco stát?
Kolem regulace kryptoměn je zbytečně emocí. Část trhu regulovat nejde, zbytek už většinou regulován je. A to, co není, je mnohem menší, než se může zdát. Je jasné, že uvnitř kryptokomunity málokdo volá pro regulaci, ale pokud se už o nějaké mluví, pak by alespoň neměla být hloupá. Začněme tím, že by měla být učebnicová.
Autor je hlavní ekonom společnosti Roger
