Evropská centrální banka (ECB) odjakživa představovala symbol laxní monetární politiky. Ještě před nedávnou dobou byla tato instituce neodmyslitelně spjata se zápornými sazbami a bilionovými dluhopisovými programy většinou zahalenými do tajemně znějících zkratek. Pro dlouhodobé pozorovatele tak působí paradoxně, že je to právě ECB, která v posledních týdnech agresivně varuje proti předčasnému snižování úroků. Setrvá banka i do budoucna v jestřábím módu?
Lednové zasedání do značné míry korespondovalo s novou rétorikou evropských centrálních bankéřů. Šéfka frankfurtské instituce Christine Lagardeová jestřábí tón potvrdila, když zdůraznila, že úvahy o snižování sazeb jsou v tuto chvíli předčasné. Dokonce zmínila, že radě guvernérů momentálně nepřipadá adekvátní o takové variantě vůbec debatovat. Nicméně dluhopisové výnosy i euro zamířily po shromáždění dolů. Od šéfky banky se totiž čekalo více.
Lagardeová měla explicitně proklamovat, že současná investorská očekávání, která naznačují téměř šest snížení sazeb během letošního roku, jsou odtržená od reality. Vzhledem k absenci podobného prohlášení si správci peněz mohou interpretovat slova centrálních bankéřů jako pouhé verbální cvičení, které nemusí být podloženo konkrétními kroky v budoucnu.
Většina monetárních autorit sympatizuje s názorem, že nezbytnou podmínkou pro zahájení cyklu snižování úroků je důkaz o stabilitě pracovního trhu. Ten doposud vykazoval známky přehřívání. Banka tak bude vyčkávat do dubna, dokud nevyjdou data o mzdových vyjednáváních za první kvartál. Publikace této statistiky se uskuteční až po dubnovém zasedání ECB, z čehož vyplývá, že smysluplný termín pro úvodní redukci sazeb vychází na červen.
Nicméně investoři se nezřídka domnívají, že mají k dispozici kvalitnější informace nebo dokážou lépe dešifrovat nově příchozí makrodata. Proto se čas od času nebojí sázek proti centrálním bankám. Portfolio manažeři nyní upínají naděje ke scénáři, že inflace v eurozóně oslabí markantněji, než předpovídá ECB. Pozitivní inflační překvapení by mělo frankfurtské instituci umožnit vydat se se sazbami dolů dříve. Tato teze však má jeden kaz.
Dezinflačnímu procesu, který akceleroval v loňském roce, z velké části pomohl pokles cen energií. Přestože během letoška nehrozí zdražení energií srovnatelné s rokem 2022, rozhodně se nedočkáme jejich dodatečného zlevnění. To odráží geopolitickou nestabilitu na Blízkém východě. Opět se navíc objevují trhliny v dodavatelských řetězcích, které jsou způsobeny potížemi v námořní přepravě – ohrožen je Suezský průplav a doprava se komplikuje i přes Panamu. Navíc platí, že cenové tlaky přetrvávají v sektoru služeb, což souvisí s napnutým pracovním trhem. Tyto faktory tak ukazují, že inflační rizika zůstávají nakloněna směrem vzhůru.
Centrální banku však trápí i druhá dimenze inflačního problému: ochabující hospodářská vitalita. Data za čtvrtý kvartál zatím nevyšla, nicméně je velmi reálné, že ekonomika eurozóny v závěrečném čtvrtletí loňského roku stagnovala.
V lednu vycházejí špatná makročísla: od průmyslové produkce přes nové objednávky až po maloobchodní tržby. Banky rovněž začínají utahovat kreditní standardy. Pokračování monetárních restrikcí tak nejspíše prohloubí ekonomickou bolest.
ECB tak čeká delikátní balancování. Na jednu stranu musí dokázat, že svou roli bojovníka proti inflaci bere vážně a ve striktní měnové politice nepolevit. Na druhou stranu to s přísností nesmí přehnat, aby zbytečně nepřidusila již tak chudokrevný ekonomický růst. V hierarchii cílů centrální banky je však cenová stabilita prioritou. Červnové zahájení cyklu snižování úroků se proto jeví jako optimální řešení.
