Minulý týden v pátek se belgická vláda po letech sterilních ideologických a někdy až surrealistických debat rozhodla prodloužit provoz dvou nejmladších z celkem sedmi jaderných bloků o 10 let. Mění se tak zákon o ukončení provozu jaderných elektráren z roku 2003, přijatý za docela jiných podmínek, ale již tehdy ideologicky motivovaný. Oficiálním odůvodněním je současná krize, ohledy na energetickou bezpečnost a úsilí snížit závislost na dovozu ruského plynu. Je to jeden příklad za všechny – před dilematem jak dál je nyní celá Evropa.
V sobotu 19. března jednal německý ministr hospodářství a ochrany klimatu Robert Habeck v Kataru o možnostech zvýšení dodávek zkapalněného zemního plynu do Německa. Kdyby to nebylo tak tragické, bylo by skoro zábavné sledovat představitele strany zelených, jak usiluje o získání přízně tamních šejků, aby alespoň částečně snížil skoro totální závislost Německa na ruském plynu, o které říká, že „byla hloupá“.
V reakci na důsledky Putinovy války pro evropskou energetiku vlády ve většině zemí postupují tak, jak je pro vlády s krátkým volebním horizontem zvykem – poskytují podporu lidem i firmám, aby je ochránily před momentálními vysokými cenami energií. De facto tím subvencují fosilní paliva a státy, ze kterých je dovážíme – tedy především Rusko.
Doplatí na to především ti, kdo spotřebovávají málo energie buďto proto, že na to nemají, nebo proto, že jsou svědomití a dobrovolně omezují vlastní spotřebu kde a jak se dá. Ceny energií by se subvencovat neměly, nezbytné sociální podpory by se měly poskytnout jiným způsobem. Zapomenuta je konference COP26 v Glasgow a všechny, které jí předcházely, kde se státy zavazovaly zcela eliminovat podporu fosilních paliv.
Není jednoduché najít rychlá řešení, která by umožnila nahradit dovoz fosilních paliv z Ruska. Jde o 40 % dodávek plynu, skoro 30 % dodávek ropy a 50 % dodávek uhlí pro EU. Rusko je největším vývozcem fosilních paliv do EU – jednoznačně vede ve všech třech.
Přesto je zarážející, že přes všechny ambiciózní klimatické cíle, zelené dohody a plány Fit for 55 byla Evropa tak krátkozraká. A co víc, ve snaze dosáhnout klimatických cílů se zaměřila na snižování spotřeby uhlí, které mělo být kompenzováno růstem spotřeby plynu jakožto takzvaného „přechodného“ paliva. Všichni samozřejmě věděli, že evropská produkce zemního plynu je v terminálním poklesu a že potřebný plyn bude možné dovézt jedině z Ruska. Věděl to i Putin. Vzniká z toho pocit, že celý ten plán byl čistě ideologický a do značné míry pokrytecký.
V zajetí krátkozraké ideologie
Z klimatického pohledu se význam belgických jaderných elektráren válkou na Ukrajině nijak nezměnil. Všichni věděli, že jejich odstavení povede k růstu spotřeby plynu a růstu emisí. Podobně to bylo v Německu. Je přeci naprosto jasné, že prodloužení doby provozu jaderných elektráren by umožnilo spotřebovávat méně fosilních paliv. Před několika dny, 17. března, produkovaly v Německu čtyři zbývající gigawatty jaderných elektráren více elektřiny, než 123 GW instalovaných slunečních a větrných elektráren. Zbytek poptávky zajišťovaly přirozeně uhlí a plyn. Ruská agrese na Ukrajinu odhalila geostrategickou krátkozrakost politiků a vlád zemí EU a ukázala malichernost předchozích ideologických debat o tzv. zelené Evropě i krátkodobých obchodních zájmů.
Přes proklamované klimatické cíle bylo především ideologicky důležité se zbavit jádra, i za cenu rostoucí závislosti na ruském plynu. Putin to logicky uvítal. Zastavit stavbu jaderných elektráren v Evropě umožnilo zabít dvě mouchy jednou ranou: zvýšit a prodloužit závislost Evropy na ruském plynu a zlikvidovat konkurenci Ruska v jaderném průmyslu, pro který se otevírají nové perspektivy v celém světě. Rusko intenzivně buduje jaderné elektrárny doma – zbude více plynu a uhlí na vývoz – a dominuje globálnímu trhu výstavby nových jaderných bloků.
Loni přijatý plán EU Fit for 55 si klade za cíl snížit do osmi let emise skleníkových plynů o 55 % oproti roku 1990. V roce 2019 dosáhla EU poklesu o 24 %. Za 29 let se emise CO2 snížily z 3,86 Gt na 2,9 Gt. Na tomto celkovém množství emisí se spalování plynu, uhlí a ropy podílely 774 Mt, 740 Mt a 1270 Mt CO2.
Palivo ze slunečního svitu a vzduchu
Po poklesu v pandemickém roce 2020 se emiseloni vyhouply prakticky zpět na úroveň roku 2019. Vysoké ceny plynu způsobily, že bylo výhodnější vyrábět elektřinu z uhlí, jehož spotřeba vzrostla v roce 2021 o 18 %. Při současném úsilí o omezování dovozu plynu z Ruska a při jeho vysokých cenách se dá očekávat, že spotřeba uhlí nadále poroste, a to přesto, že i ceny uhlí lámou na světových trzích rekordy.
Ke splnění cílů Fit for 55 do roku 2030 bychom museli dosáhnout snížení emisí o zbývajících 30 %, tedy na hodnotu asi 1.6 Gt (tj. snížení o 1,3 Gt oproti roku 2019). Pokud vezmeme v potaz podíl ruských fosilních paliv na celkové spotřebě EU, pak by kompletní zastavení dovozu fosilních paliv z Ruska (bez náhrady) snížilo emise ze spalování uhlí o 50 % (tj. o 320 Mt), plynu o 40 % (tj. o 310 Mt) a ropy o 30 % (tj. o 380 Mt), celkem tedy o 1010 Mt CO2. Jak je vidět, toto snížení samo o sobě nestačí k dosažení cíle Fit for 55 v roce 2030.
Jinými slovy: pro dosažení plánovaných klimatických cílů EU v roce 2030 by zastavení dovozu fosilních paliv z Ruska nemělo představovat zásadní problém, neboť trajektorie snižování emisí EU v roce 2030 už toto palivo nepotřebovala. Jediné, co nebylo plánováno, je to, že by k zastavení dovozů z Ruska mělo dojít víceméně okamžitě nebo v mnohem kratším časovém horizontu. V energetice je ale i osm let, které nám zbývají do roku 2030, doba velmi krátká.
Vzniká otázka, nakolik promyšlený, připravený a realistický celý plán Fit for 55 byl, když neplánované urychlení snížení dovozu fosilních paliv způsobilo jen osm let před rokem 2030 takovou paniku.
Přitom není jiná cesta než se ze závislosti na fosilních palivech vyvázat, a nejen na těch ruských. Na jedné straně z důvodu s každým dnem rostoucí klimatické hrozby, na druhé straně z důvodu konečných a klesajících zásob fosilních paliv. EU stanovila jako jednu z priorit náhradu ruských zdrojů zdroji jinými. Nezodpovězenou otázkou je, jakými.
Na ropu nevsázejte
Na začátku pandemie jsme zjistili, že nemáme dostatek roušek a že chybí domácí kapacity pro jejich výrobu. Trvalo řadu týdnů, než se podařilo vytvořit nové dodavatelské řetězce a zvýšit výrobu pro pokrytí globální poptávky. Špatné plánování mělo dramatické důsledky, především zdravotní, ale i finanční. Energetika je nesrovnatelně složitější a vyžaduje dlouhodobou strategii a důkladné plánování. Tady EU i většina členských států evidentně zaspala a přinejmenším podcenila situaci a ukolébala se představami o laciné zelené energii a o všemocné síle dosud neznámých vědeckých a technologických „disruptivních“ průlomů.
Rychlé zvýšení produkce ropy a plynu v jiných částech světa, které by nahradilo ruské dovozy, nebude vůbec jednoduché. Přes silný tlak ze strany USA na země OPEC, aby zvýšily produkci, k nárůstu zatím nedošlo. A není jasné, zda-li je to proto, že nechtějí, anebo proto, že nemohou. Informace o skutečných rezervách ropy a plynu jsou velmi přísně tajeny. Ovšem skutečnosti, že všechny ropné firmy výrazně snížily v letech 2020–2021 investice do hledání nových nalezišť a že nové objevy v roce 2021 byly nejnižší v dějinách těžby ropy a plynu, tajné nejsou.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
