Existuje vůbec Belgie? Volby oživily staletou otázku, na kterou neexistuje jednoduchá odpověď
Předminulou neděli si Belgičané ve stejný den zvolili jak poslance do Evropského parlamentu, tak i do svého federálního parlamentu a parlamentů regionálních. Přestože se očekávalo, že belgičtí voliči vytáhnou na společný dům „demoliční kouli“, místo toho prozatím nařídili jen velkou přestavbu státu a jeho financí. Odpověď na otázku, jestli vůbec existuje nějaká Belgie, tak zůstává nejasná – její chatrné základy nemusí pokus o renovaci přežít.
Analýza původně vyšla na serveru Info.cz.
Když se v Belgii naposledy konaly federální volby v roce 2019, následně trvalo téměř osmnáct měsíců, než mohl nový premiér složit přísahu, přičemž stanul v čele koaliční vlády složené ze sedmi stran. Po hlasování v roce 2010 potřebovala země na sestavení vlády 541 dnů a tento světový rekord překonala o deset let později počtem 592 dnů.
Belgie, ve které nežije jednotný belgický národ, trpí absencí skutečných celonárodních stran. Většina voličů ve Flandrech může volit pouze vlámské strany a francouzsky mluvící voliči ve Valonsku mohou hlasovat jen pro frankofonní strany. Existuje dokonce i malá německy mluvící menšina, která si volí vlastní parlament.
Tyto de facto oddělené volební obvody vytvářejí roztříštěnou politickou krajinu. Tradiční strany nepůsobí celostátně a již před desetiletími se rozdělily na vlámské a francouzsky mluvící strany, jež se starají o své vlastní regiony. Výjimkou je krajně levicová Dělnická strana, která působí jako jediná celostátně. Vlámsko se tradičně přiklání k pravici, zatímco Valonsko je v Evropě baštou levice. To má za následek, že sestavení federální vlády je vždy možné jen s krajními obtížemi.
Současný belgický premiér Alexander De Croo, který je po výprasku ve volbách na odchodu z politiky, je vlámský liberál, jenž při sestavování vlády reprezentoval teprve až sedmý(!) největší blok hlasů ve federálním parlamentu. To ukazuje, že stát se belgickým premiérem znamená spíše získat podporu politických soupeřů než reprezentovat zájmy voličů.
Před volbami se očekávalo, že zvítězí silně pravicová strana Vlaams Belang (Vlámský zájem), kterou od účasti na moci dlouhé roky odděloval „cordon sanitaire“ ostatních stran – ten jí bránil v účasti na moci pro její silně vyhraněné postoje. Protimigrační Vlámský zájem, který otevřeně hlásá vyhlášení nezávislosti Vlámska, měl v preferencích až 25 procent hlasů, jen těsně před jinou pravicově nacionalistickou vlámskou stranou, Nová vlámská aliance (N-VA), jíž průzkumy přisuzovaly kolem dvaceti procent hlasů a která se od Vlaams Belang odlišuje pouze poněkud mírnější rétorikou a odmítáním úplného odtržení Vlámska od Belgie.
Strany si nakonec pořadí a počet mandátů oproti průzkumům téměř přesně prohodily a budou spolu muset utvořit regionální vládu, k čemuž bude nutné, aby Vlámský zájem uložil (aspoň do příštích voleb) secesionistické tendence k ledu.
Šéf N-VA Bart De Wever k tomu říká, že jeho strana se snaží najít „realistickou cestu k lepšímu modelu politického zastoupení Vlámů“, což by podle něj znamenalo ještě autonomnější správu regionů, které ale už v Belgii stejně rozhodují téměř o všem (o tom více později). Úplné odtržení by bylo podle N-VA „chaotickou strategií, jež by v konečném důsledku oslabila vlámskou autonomii“. To – přeloženo do češtiny – znamená asi tolik, že vlámským politikům není jasné, co by se v případě odtržení stalo s Bruselem (který i radikální Vlámové považují za hlavní město své budoucí země), ani s členstvím v Evropské unii – což je chtě nechtě pro tento malý národ klíčová otázka, určující jeho životaschopnost.
Stát počatý v opeře
Komplikovaný a fragmentovaný systém státoprávního uspořádání a absence národního étosu znamenají, že – řečeno s trochou nadsázky – Belgie existuje pouze jednou za čtyři roky zhruba na měsíc, když se hraje mistrovství Evropy ve fotbale. Otázku existence Belgie zkoumal v roce 1999 ve známém eseji britský historik a levicový intelektuál Tony Judt. Jeho vyprávění začíná nešťastnou volbou opery. Když totiž byli poradci nizozemského krále Viléma I. požádáni, aby vybrali operu, která se na jeho počest měla hrát v roce 1830 v Bruselu, nezvolili zrovna moudře.
Brusel byl tehdy součástí Nizozemského království a panovníka, který si svým razantním protestantismem znepřátelil holandsky mluvící katolíky a svým „holandstvím“ francouzsky mluvící Valony, nesl jen nelibě.
Opera, kterou dvořané vybrali, byl populární dobový hit – La muette de Portici (Němá z Portici) francouzského skladatele Daniela Aubera – pojednávající o úspěšném povstání neapolského lidu v 17. století proti vládě španělského krále. (Mimochodem, ve stejném roce hrál předehru k této opeře na svém prvním veřejném vystoupení v Litomyšli tehdy šestiletý Bedřich Smetana.)
Šlo však o dost „zvláštní“ téma na oslavu vlády neoblíbeného krále nad nespokojeným obyvatelstvem v době sílícího procesu národního obrození mezi evropskými národy. Na předem domluvený signál během árie Amour sacré de la patrie (Svatá láska k vlasti) obecenstvo povstalo s výkřiky „Aux armes! Aux armes!“ („Do zbraně!“).
Představení nebylo tehdy dokončeno, vzbouřenci vyrazili z hlediště do ulic a zahájili revoluci – a s ní i dlouhou ságu zašmodrchaných identit a dysfunkčního státu, jež trvá dodnes. Právě problém s identitou neustále vyvolává otázky o další existenci Belgického království, kterému chybí už jen pár let do 200. narozenin.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
