Výrazný vzestup inflace, kterému české hospodářství čelilo od podzimu roku 2021, vedl také v jistých kruzích k nárůstu přesvědčení, že pro státní rozpočet není většího požehnání než právě dvouciferné tempo zdražování. Inflace prý vládě přihrává nezamýšlené příjmy, které „nerozdává lidem“. Státnímu rozpočtu tak údajně pádivý růst cenové hladiny prospívá. Realita však tomuto učebnicovému pohledu na věc způsobuje vážné trhliny.
Inflace, pokud se dostavuje nečekaně, přerozděluje bohatství. Na inflaci tratí věřitelé ve prospěch dlužníků, zaměstnanci ve prospěch zaměstnavatelů, a… daňoví poplatníci ve prospěch státu. Posledně jmenovaná souvislost bývá nejvíce patrná v systému progresivního zdanění příjmů (zisků), ale vytáhnout dodatečné peníze z kapes daňových poplatníků inflace slušně dokáže i skrze daň z přidané hodnoty.
Zřejmě pod dojmem těchto učebnicových pouček můžeme čas od času z některých úst (zejména politiků) zaslechnout tezi, že inflace má blahodárný účinek na veřejné rozpočty, zejména pak rozpočet státní. Jenže vyslovená teze neplatí univerzálně, a už rozhodně ne v podmínkách českého státního rozpočtu. Inflace by totiž státní kase pomáhala jen za předpokladu, že by neměla pražádný vliv také na výdajovou stranu. Jenže ona nepřekvapivě vliv na výdaje má. Není třeba nijak zvlášť připomínat, že na vzestup cen nejcitlivějším výdajem českého státního rozpočtu jsou penze. A zřejmě pro tento „velký úspěch“ jsme si do výdajové strany rozpočtu instalovali nebo hodláme instalovat další valorizační automaty.
Od příštího roku bude spuštěna automatická valorizace plateb zdravotního pojištění za státní pojištěnce. A to podle stejného vzorce, jakým se v současné době valorizují důchody. Tedy o míru inflace plus polovinu růstu reálných mezd. Zatímco u penzí nejspíše dojde k návratu před rok 2018, kdy se růst reálných mezd promítal do zvyšování penzí jen ze třetiny, u plateb za státní pojištěnce nejspíše zůstane výpočet nastaven tak, jak byl schválen loni. Pro úplnost dodávám, že stát za své pojištěnce letos do systému veřejného zdravotního pojištění pošle přes 140 miliard korun. Kdyby se podle schématu pro starobní důchody valorizovalo již letos, bavíme se o částce téměř 150 miliard.
Dalším valorizačním automatem, který byl sněmovnou schválen teprve před několika dny, je garance platů učitelů v regionálním školství na úrovni nejméně 130 procent průměrné mzdy v národním hospodářství. Ačkoli zde nejde o přímé navázání na inflaci, tempo růstu cen svou roli sehraje. Platí totiž, že růst nominálních mezd se časem míře inflace přizpůsobí. Je tedy nabíledni, že platy učitelů budou tak či tak inflaci kopírovat.
Česko si také do zákona vložilo splnění spojeneckých závazků v rámci NATO v podobě výdajů na obranu v objemu nejméně dvou procent HDP. Přestože právě v tomto případě se jedná o „automat“, který je pochopitelný, ba dokonce chvályhodný, je třeba mít na paměti, že i výdaje na obranu porostou nejméně tak rychle jako nominální HDP. A ten zpravidla roste, i když reálný ekonomický výkon klesá.
Vedle toho se občas ve veřejné debatě objevují nápady na další valorizační automaty. Nejčastěji se hovoří o indexaci rodičovského příspěvku, potažmo dalších sociálních výdajů. O valorizačních automatech na straně rozpočtových příjmů se však mlčí. V zájmu státního rozpočtu je tedy cenová stabilita, nikoli pádivá inflace.
Autor je členem Národní rozpočtové rady
