Na začátku ledna měla vláda rozhodnout o dalším způsobu nakládání s výnosy z obchodování s emisními povolenkami. Jednání bylo nakonec odloženo pro neshody pramenící z odlišných představ, jak s těmito výnosy naložit. Kromě financování „adaptačních a mitigačních“ opatření, které mají zmírnit negativní vlivy na změnu klimatu, se totiž objevil také tlak na využití těchto prostředků pro snížení ceny energií formou úhrady provozních dotací podporovaných zdrojů energie, případně návrhy na jejich odklonění do státního rozpočtu.
Výnosy z emisních povolenek přitom z podstaty věci představují časově omezený zdroj příjmů, který je lepší rozumně investovat, než jej postupně projídat na provozních výdajích.
Prioritou by přitom neměla být pouze podpora výroby čisté energie, ale také často opomíjená oblast spotřeby. To se týká nejen domácností, ale i českého průmyslu. Ten totiž v minulosti vyrostl hlavně na dostatku domácího uhlí a jeho energetická efektivita se příliš neřešila. Výsledkem je stav, kdy i po započtení parity kupní síly, klimatických podmínek a struktury hospodářství máme jednu z energeticky nejnáročnějších ekonomik v rámci celé EU.
Po odklonu od ruského dovozu se dnes navíc nacházíme na konci potrubí a musíme počítat s tím, že energie u nás bude spíše dražší než v okolních zemích. Cestou ven z této nelehké situace by mohla být právě podpora energetických úspor, která současně přináší i žádoucí snižování emisí, aniž by to nutně muselo znamenat pokles průmyslové výroby.
Kromě finanční podpory je neméně důležitá i dlouhodobá koncepce státu v této oblasti, která by firmám umožnila se na měnící podmínky dopředu připravit.
Zvyšování energetické efektivity domácího průmyslu přináší nejen jeho vyšší konkurenceschopnost, ale současně snižuje nároky na energetickou infrastrukturu a pomáhá omezovat naši závislost na importovaných palivech. Z tohoto úhlu pohledu je snižování energetické spotřeby napříč sektory záležitostí strategického významu.
