Jana Havligerová: Už zase někteří hrají na národní strunu
Takže ještě jednou: Pavel Bělobrádek uctil oběti poválečného odsunu Němců. Stalo se tak v jedenadvacátém století, sedmdesát let po konci druhé světové války, osmnáct let od okamžiku, kdy německý kancléř Helmut Kohl a český premiér Václav Klaus podepsali Česko-německou deklaraci, a poté, co se Sudetoněmecké krajanské sdružení vzdalo jakýchkoli majetkových nároků vůči Česku.
Lidovecký předseda je přesto nucen hájit se tím, že ono gesto učinil jako šéf politické strany a jako křesťan, a zdůrazňovat, že s premiérem „nebyli domluveni“. Neuvěřitelné. Skutečně si v naší společnosti chceme donekonečna hýčkat domnělé i skutečné křivdy a předávat je z generace na generaci? K čemu to vede, bylo a bohužel ještě je dobře vidět třeba na Balkáně, na území bývalé Jugoslávie.
Nucené vysídlení sudetských Němců z tehdejšího Československa se na mnoha místech zvrhlo do excesů divokého vyhánění a má své oběti. To je neoddiskutovatelný fakt, nad kterým bychom už konečně měli přestat zavírat oči a obestírat ho mlčením. Natož aby politici i sebemenší gesto smíření okamžitě použili k rozehrávání nenávistných kampaní.
Čtyřicet let vymývání mozků
Jako by nestačilo čtyřicet let vymývání mozků, jako by nestačila současná hysterie kolem přijímání uprchlíků a politických migrantů. Ostatně ono druhé je nejspíš jednou z příčin toho prvního. Etnická homogenita české společnosti plodí animozitu prakticky vůči všemu, co je za našimi hranicemi.
Komunisté výroky typu – úcta se má vzdávat těm, kdo položili životy za naši svobodu, a ne těm, kteří nadšeně vítali Hitlera, snad ani nemohou překvapit. A překvapením vlastně nejsou ani vyjádření některých občanských demokratů. ODS fouká do uhlíků národovectví pokaždé, když jí dochází smysluplná politická témata, a její preference jsou na sestupu. Pardon, na místě je připomenout Petra Nečase.
Nečasova lítost
Ten v bavorském sněmu vyjádřil lítost – řečeno jeho slovy – nad poválečným vyháněním jakož i nuceným vysídlování sudetských Němců, vyvlastňováním a odnímáním občanství, kterým bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd nevinným lidem, a to i s ohledem na kolektivní přisuzování viny. Pravda, formálně vystoupil jako premiér České republiky.
Pojem kolektivní vina je ale klíčový. Pro minulost i současnost. Víme to, známe to z vlastní historie. Ve třicátých letech minulého století se vztáhla na Židy. Komu ji asi přisoudíme teď? Někteří politici už mají jasno. Ti slušní by jim zuby nehty měli bránit v tom, aby přesvědčovali lidi o správnosti uplatňování kolektivní viny.
