Jaroslav Bukovský: Jak přijít k penězům
Zbytku trhu je jasné, že urvat sousto z klientského kmene b-jetu je dost možná pověstným jazýčkem na vahách, který v příštích letech oddělí krach od jakés takés prosperity. Anebo úspěšného brokera přinejmenším při příští konsolidační vlně postaví na tu správnou stranu jednacího stolu.
Jenže světe div se, brokeři soupeří v tom, kdo z nich nabídne novým klientům o den déle „informační“ služby svého makléře nebo bezplatný převod brokerské dojné krávy, totiž klientského portfolia. S transakčními poplatky ale žádný z domácích obchodníků evidentně hýbat nechce. Do propasti svého byznysu totiž možná hledí až příliš zblízka.
Kde je někdejší sláva Maria Draghiho vzešlá z bojůvek o záchranu eura? Nyní po něm kamera mimo zasedání rady skoro ani neblikne, přestože je to právě on a jeho tiskaři cenin, kdo pronesl Řeky na zádech od prvních eurovýběrů kont těch prozíravějších z helénské populace.
Měsíce bez publicity navyšoval nouzové půjčky, a odpracoval tak za europolitky a narcistní aténské kvazivládce tu nejšpinavější práci, aby penězoměr v polovině července 2015 ukázal expozici vůči Řecku za 130 miliard eur. Přitom ani tento balík nestačí na to, aby řecké banky mohly otevřít. Nějaká 3,5miliardová pondělní splátka dluhu do Frankfurtu tak v tomto světle skoro nestojí ani za patetické řecké ochi. Až se z celé té řecké radosti nad dohodou chce ptát: nebyla to chyba?