Uprostřed minulého týdne jsme měli možnost vyslechnout verdikt významného investora ohledně vybudování továrny na baterie pro elektrovozy v Česku. Takových gigafactory aktuálně vyrůstá různě po světě celá řada, symbolizují probíhající strukturální změny a dosud se našemu území „úspěšně“ vyhýbají. Možnosti byly právě dvě; realitou se stala ta nežádoucí – (prozatím) nebude nic.
Případ, který vyvolal mnoho očekávání, spekulací a emocí, lze současně zobecnit poukazem na několik klíčových dovedností, které u nás příliš neovládáme a jež by bylo potřeba si osvojit, abychom byli příště úspěšní. V nynější fázi ekonomického cyklu a strukturálních změn by se nám to mohlo hodit více než většině ostatních. K oněm dovednostem patří v první řadě projektová připravenost. Nestačí jen chtít a snít; projekt musí mít odpovídající a přesvědčivou podobu a fasádu, na kterou investoři slyší, zvláště je-li konkurence ostrá. Dále je to schopnost čelit parciálním zájmům. Velké projekty vykazují celonárodní přínosy, ale mohou působit lokální újmu; to je nutné vyladit ke spokojenosti všech aktérů. A v neposlední řadě je třeba propojit technologické inovace s těmi finančními. Zvláště v případě průlomových investic je dobré být inovativní i z pohledu způsobů financování a potřebné nemalé finanční prostředky získat kombinací více různých zdrojů.
O tuzemské gigafactory se hovoří již nejméně tři roky. Pokud by výše zmíněné charakteristiky byly bezvýhradně naplněny již na samém počátku (štěstí přeje připraveným) a nebyli bychom svědky projevů odporu a neujasněnosti, nyní bychom byli už minimálně ve fázi přípravy staveniště na robustní investiční akci. Takto jsme bohužel nuceni v nejméně vhodný čas vzpomenout příběh Titaniku s vírou, že další významná želízka v ohni rozdílových investic se z něj poučí, osvojí si potřebné dovednosti a jejich plavidla zdárně dorazí do cíle.
Autor je ekonom České spořitelny a člen Národní ekonomické rady vlády (NERV)
