Od předloňských prezidentských voleb v USA snad nemine týden, kdy by se nehovořilo o tweetech prezidenta Donalda Trumpa. Varování, že se současný americký prezident může chovat jako neřízená střela, se naplňují. Euforii z daňové reformy střídá obava z obchodní války mezi USA a zbytkem světa.
Zavedení cel na dovoz oceli a hliníku může být jen začátkem. Začátkem války za americkou národní bezpečnost a americké dělníky. Tak to alespoň vidí sám prezident Trump. Ani takový profík jako Trumpův hlavní ekonomický poradce Gary Cohn nebyl schopen prezidentovi vysvětlit, že cla jsou také daně a že hrozící obchodní válka nebudeme mít vítěze.
Trumpův kritický postoj k mezinárodnímu obchodu, který podle něj ožebračuje americké dělníky, byl všem dopředu znám. Jeho heslo „America first“ dávalo dopředu tušit, že USA už pod jeho vedením nebudou hájit globalizaci a volný obchod. Kvůli heslu co je doma, to se počítá, mohou skončit pod stolem mnohé obchodní dohody včetně právě projednávané NAFTA s Mexikem a Kanadou.
Mohou být zavedena další cla a netarifní překážky, kterých mimochodem ještě před Trumpovým nástupem přibylo v USA více než kde jinde. Podle německého institutu IFO dokonce dvakrát víc než v Indii, která byla v neslavném žebříčku druhá v pořadí.
Smutné je, že ochranářská politika je navrhována v době, kdy všude klesá nezaměstnanost, ekonomikám se začalo dařit a světové obchodní výměně je Mezinárodním měnovým fondem prognózován další skvělý rok s růstem okolo pěti procent.
Absurditu a nepromyšlenost celého opatření snad ještě lépe dokládají čísla o zaměstnanosti v dotčených sektorech. Ke konci minulého roku pracovalo v USA v produkci oceli a hliníku pouze 145 tisíc lidí, což je zhruba 0,1 procenta celkové zaměstnanosti země. Naopak v odvětvích zpracovávající tyto kovy včetně automobilového průmyslu pracuje přes čtyři miliony lidí.
Vyšší tarify, potažmo vyšší ceny kovů se tak logicky promítnou do marží zpracovatelského průmyslu nebo do ztráty konkurenceschopnosti. To se může projevit zánikem pracovních míst, jichž bude nakonec víc než těch nově vytvořených v sektorech, které mají být chráněny tarify.
K tomu se vyjádřil už i prezident newyorského Fedu Dudley, který varoval právě před negativním dopadem ochranářských opatření na trh práce. Možná chtěl všem připomenout historickou zkušenost s omezením dovozu oceli do Spojených států z roku 2002. Počáteční nárůst produkce byl vystřídán vyššími cenami a ztrátou přibližně 200 tisíc pracovních míst.
A nejde „jen“ o pracovní místa. V delším horizontu by se vyšší ceny produktů mohly promítnout i do vyšších spotřebitelských cen (dražší automobily, bílé zboží a podobně), a tudíž i do rozpočtů amerických domácností.
Největší nebezpečí těchto opatření však leží v odvetných krocích postižených zemí. Některé z nich včetně EU už oznámily, že budou reagovat. Tyto obchodní války mají vždy jen poražené a v důsledku brzdí růst celé světové ekonomiky.
Ač se může zdát, že se nás případná obchodní válka USA proti zbytku světa netýká, opak je pravdou. Podle loňské studie IFO by naplnění všech Trumpových ochranářských „snů a přání“ mohlo českou ekonomiku připravit o něco málo přes 0,1 procenta roční domácí produkce.
Není to dramatické, ale každé ztráty je škoda. Po Kanadě, Mexiku a Irsku by si ovšem největší ztrátu připsaly samotné Spojené Státy (minus 2,3 procenta HDP). Tak proč se do něčeho takového vůbec pouštět?
Autorka je hlavní ekonomkou Raiffeisenbank.
