Komentář Jana Bureše: Mzdový sprint není zadarmo
I když česká ekonomika viditelně šlape na brzdu, na pracovním trhu je stále hej. Nezaměstnanost je minimální a mzdy si udržují rychlou dynamiku.
Trh práce pomalu, ale jistě sám generuje inflační tlaky a vede ČNB ke zvyšování úrokových sazeb. Mix pomalejšího růstu produktivity a rychlejšího růstu mezd totiž vedl k výraznému skoku jednotkových pracovních nákladů. A to je klíčový motor domácích inflačních tlaků. Pokud rostou mzdy rychleji než produktivita, snaží se firmy nákladové tlaky promítnout do finálních cen účtovaných klientům.
To je možné, pokud nečelíte ostré zahraniční konkurenci – jste-li například kadeřník nebo instruktor golfu. Horší je, pokud jste malá strojírenská firma vyrábějící jednoduše nahraditelné subdodávky pro německé výrobce a nemáte prakticky žádný vztah s koncovým zákazníkem. Pak jste jednoduše nahraditelní a vaše schopnost přenést vyšší mzdové náklady dál je velmi omezená. Jste na tom o něco lépe, pokud se v podobné situaci ocitnou i všichni vaši konkurenti nejen v Česku, ale i v Německu, Maďarsku nebo Polsku. Pak může být váš německý odběratel okolnostmi dotlačen k tomu, aby zvýšil cenu finální produkce a vám platil více.
Mzdy svým růstem skutečně předháněly produktivitu v posledních letech nejen u nás, ale i v Německu a celé střední Evropě. V Česku byl ovšem tento trend suverénně nejsilnější, a těžko tedy čekat, že se našemu exportně orientovanému průmyslu bude dařit vyšší mzdy plně promítat do cen produkce.
Je sice možné, že dražší práce časem přirozeně povede podniky k investicím zaměřeným na unikátní, hůře nahraditelné výrobky, jež lze prodat za vyšší cenu. To je ale běh na delší trať. V nejbližších čtvrtletích je pravděpodobnější, že se dražší práce do vyšších cen plně nepromítne a náskok mezd před produktivitou se bez milosti zakousne do ziskových marží podniků. To už se ostatně děje – ziskové marže v posledních třech letech v Česku nepřetržitě klesají a dostaly se na historická minima.
Dobrou zprávou ovšem je, že výchozí pozice českých podniků byla velice dobrá. Ziskové marže v průměru nadále zůstávají o poznání vyšší než v sousedním Německu (46,9 procenta jako podíl na přidané hodnotě proti německým 41,3). Cenová konkurenceschopnost se sice zhoršila, ale české podniky zůstávají nadále konkurenceschopné. To ostatně dokládá i stabilně přebytková vnější bilance české ekonomiky, kterou nezasáhlo ani mocné zrychlení domácích výdajů.
To ale neznamená, že se s vyššími mzdami vyrovná každý. To, co není nebezpečné v průměru pro celou ekonomiku, již dnes ohrožuje podniky s nízkými maržemi, slabou pozicí na trhu a vysokým návykem na levnou práci. A co není nebezpečné dnes, může být pro ekonomiku problémem zítra. Těžko si proto lze představit, že české podniky zvládnou více než osmiprocentní růst mezd i v příštích letech.
Autor je hlavním ekonomem Patria Finance