Evropské politiky zalila tsunami optimismu. Šéf nacionalistické Strany pro svobodu Geert Wilders prohrál nizozemské parlamentní volby, na hlavu lídra dosud vládnoucí Lidové strany pro svobodu a demokracii Marka Rutteho se snáší sprška gratulací ze všech koutů. Jeho strana obhájila vůdčí pozici. Přesto by evropským politikům přece jen více slušelo uklidnění a nadhled.
Pak by charakteristika nizozemského plebiscitu možná zněla – Wilders sice nevyhrál volby, ale posílil. Stejně jako zelená levice, hodně zjednodušeně řečeno „vítači migrantů“, tedy protipól Wildersovy Strany pro svobodu. Ještě pár dnů před volbami podíl nerozhodnutých voličů činil podle průzkumů celých čtyřicet procent, těsně před otevřením volebních místností stále nemělo jasno zhruba patnáct procent voličů.
Patrně se přiklonili k vládnoucí straně, jíž pomohlo, že rázně řešila konflikt mezi Nizozemskem a Tureckem. Přesto, stejně jako jiné západní společnosti, i ta nizozemská se polarizuje na dva podobně silné tábory. Na jedné straně vyznavači tradičních stran, na druhé fanoušci stran protestních. Nizozemský premiér Rutte označil volby ve své zemi za předobraz série důležitých evropských voleb, které se budou konat ještě ve Francii a v Německu.
Evropští politici na jeho tvrzení přistoupili a teď se na téhle vlně euforicky vezou. Je to ale zavádějící. Holandsko má atypický volební systém, v tamním parlamentu běžně zasedá deset i více stran. Nikdy to ale nevedlo k úplné atomizaci politického systému.
Velkým politickým stranám se dařilo zůstávat velkými. Už před volbami také bylo jasné, že nizozemskou vládu bude muset vytvořit koalice čtyř či pěti stran, všechny relevantní daly najevo, že s Wildersem spolupracovat nebudou. Situace ve Francii je ale úplně jiná. Nacionalisté Marine Le Penové mohou těžit z roztříštěnosti tradiční pravice a minimální obliby socialistické vlády a prezidenta Françoise Hollanda.
Vůdkyně nacionalistů a Wildersova spojenkyně na mezinárodním poli má velkou šanci dostat se do druhého kola prezidentských voleb. S Německem se Nizozemsko rovněž nedá srovnávat. Tamním nespokojencům s migrační politikou Angely Merkelové nabízí alternativu bývalý předseda Evropského parlamentu, socialista Martin Schulz.
Populisté, tedy Alternativa pro Německo, si už dny největší slávy zřejmě odbyli, i když do Spolkového sněmu se AfD nejspíš probojuje. Takže znovu. Je dobře, že v Nizozemsku nevyhráli volby populisté. Radost světa politiky, a nakonec i financí, je pochopitelná. Příklad Holandska je povzbudivý.
Ale nic víc. Hlavní problém evropské společnosti, totiž polarizace, nikam nezmizel. A problémy, z nichž sílí, budou dříve nebo později znovu eskalovat. Evropská unie jim rázně čelit neumí, natož je řešit.
Takže palčivé otázky nad další existencí EU v její současné podobě se nemění. Volby nevolby.
