Impeachment v americkém Senátu začal a Amerika řeší hned několik zásadních otázek. Kam s ním čili s Donaldem Trumpem, je až tou poslední v řadě. Proces, který v úterý v Senátu zahájily úvodní řeči obou stran, včetně přehrání třináctiminutového videa z 6. ledna, od kterého v sále zákonodárci pod vlivem emocí odvraceli hlavy, není tolik o samotném Trumpovi jako spíš o budoucnosti USA.
Mnohem zásadnější otázky jsou: kolik republikánů se v příštích dnech nechá přesvědčit svými demokratickými kolegy a kolik jich do budoucna dá od Trumpa a celé jedné frakce strany ruce pryč? Kam zemi posune znovuotevřená debata o prvním dodatku americké ústavy, v níž se americkým občanům zaručuje svoboda slova a projevu? A jaký dopad bude tento politický proces, a to zdůrazněme – impeachment je zcela v rukou Senátu – mít na domácí politiku?
Když v úterý senátor Jamie Raskin, bývalý profesor ústavního práva, který impeachment vede, promlouval ke svým kolegům a prostřednictvím obrazovek i ke všem Američanům, mířil hodně na emoce. Popsal nejprve, jak v Kapitolu 6. ledna byl společně se svou dcerou a jak jí slíbil, že až se sem podívá příště, nic podobně šokujícího a traumatizujícího se nebude opakovat, odpověděla, že se tam už nikdy podívat nechce. Hlas se mu zastavil a jen těžko skrýval slzy.
„Ze všech těch strašných věcí, co jsem ten den viděl a slyšel, bylo právě toto tím, co mě zasáhlo nejvíc,“ řekl senátor Raskin, který jen den před 6. lednem pochoval svého pětadvacetiletého syna. Chtěl, aby si všichni v sále i doma vybavili těch několik hodin strávených v úkrytech Kapitolu, kdy ještě nikdo nevěděl, jak vážná situace je uvnitř. Připomenul, že následkem vzpoury zemřelo pět lidí a za jejich smrt je někdo zodpovědný.
Příštích pár týdnů se bude točit okolo detailních rozborů toho, co se za čtyři poslední roky a převážně v posledních několika měsících okolo Donalda Trumpa dělo. Bude to klasická bitva právníků, jakou známe z hollywoodských filmů, boje o detaily, rozbory americké ústavy stokrát jinak a vše to pravděpodobně skončí tím, že demokraté nebudou mít potřebnou většinu hlasů k Trumpově odsouzení.
I přesto si americká společnost tímto procesem musí projít včetně debaty o tom, zda je politický projev, který nabádá mimo jiné k útoku na Kongres, naprosto chráněn 1. dodatkem ústavy o svobodě projevu. Kde jsou hranice těchto svobod a zda i v USA nakonec platí zdravý selský rozum reprezentovaný oním známým, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého.
To, že se k pětici republikánských senátorů, kteří doposud v menšině proti Trumpovi vystoupili, v úterý připojil i louisianský senátor Bill Cassidy, může být prvním signálem, že se v Republikánské straně trochu hýbou ledy. Ještě před měsícem stál tento jižanský konzervativec po boku většiny své strany.
Na rozdíl od jiného louisianského senátora Johna Kennedyho, který už dříve řekl, že bude za Donaldem Trumpem stát stůj co stůj, dal Cassidy předem vědět, že se bude rozhodovat jako nezávislý soudce a po úvodních projevech měl jasno: „Slyšeli jsme argumenty obou stran, zda je proces v souladu s ústavou. Podle mě zazněl dostatek důkazů k tomu, aby proces mohl v Senátu proběhnout.“ Republikánská strana státu Louisiana okamžitě projevila hluboké znepokojení a zklamání.
Bylo by naivní si myslet, že Cassidy strhne ve velkém další kolegy. Jeho krok, který například deník The Washington Post hodnotí jako odvážný, je ale důležitým signálem – straně i voličům. Nové důkazy a doposud nezveřejněné nahrávky, které se teď budou v Senátu během procesu ukazovat, mohou některým senátorům doposud nekriticky kryjícím Trumpovi záda, otevřít oči.
Demokraté s největší pravděpodobností na dvoutřetinovou většinu hlasů, nutnou pro Trumpovo odsouzení, nedosáhnou. Už samotný proces, jehož zápis tady navždy zůstane jako důkaz o Trumpově éře, je jeho odsouzením. Možná se i další zákonodárci shodnou se senátorem Raskinem a jeho slovy: „Taková nesmí být naše budoucí Amerika.“
