Komentář Martina Čabana: Nedráždit jezevce

Miloš Zeman

Miloš Zeman Zdroj: Vackova Anna

Celá kauza výroby-nevýroby novičoku v Česku je politicky vytěžená a drtivá většina všeho, co se z ní různé politické subjekty snaží vytřískat, už je jen bezvýznamná hlušina.

Přesto několik parlamentních stran chtělo ze zmizelé žíly ještě vytáhnout poslední kousek politicky zužitkovatelné rudy. Kvůli tomu 55 poslanců svolalo mimořádnou schůzi dolní komory. Jenže na zahájení schůze se nesešlo ani oněch 55 signatářů a poslanci ANO, SPD, KSČM a ČSSD se rozhodli, že kolegům pomáhat nebudou – a bylo po schůzi.

To, co se včera ráno ve sněmovně proti zahájení schůze zformovalo, byla trochu jiná koalice než standardně fungující pracovní mašina 115 hlasů ANO a extremistů. Její taktiku by bylo možné poněkud neuctivě a s přihlédnutím k jedné z politických přezdívek Miloše Zemana vyjádřit slovy „nedráždit jezevce“. Politická budoucnost těchto stran leží v rukách hlavy státu.

Šéfa hnutí ANO vmanévroval Zeman do situace, v níž jej může kdykoli podle momentální nálady označit za úspěšného vítěze voleb, ale také za neschopného politika, který nedokáže splnit „povinnost“ a sestavit vládu. Zatím se prezident držel prvního narativu, ale tlakem posledních dnů dal najevo, že si to může kdykoli rozmyslet. Babiš se zatím postavil prezidentovi v důležitých věcech, jako bylo vyhoštění ruských diplomatů nebo kauza Nikulin, případně reakce vlády v případu novičok. Provokovat jej ještě podporou mimořádné schůze k novičoku by od něj bylo v tuto chvíli netaktické.

Komunisté, jejichž příznivci se do velké míry kryjí s těmi Zemanovými, vesměs souznějí s hradní interpretací kauzy novičok. Ale i kdyby to tak nebylo, netrpělivě vyhlížejí mocenské pozice v příštím vládním uspořádání a rozházet si v takové situaci prezidenta, který pevně převzal otěže dění, by nebylo pragmatické. Totéž platí o ČSSD. Jestli se její straníci v referendu vysloví pro účast ve vládě, bude strana muset s prezidentem svést bitvu o vlastní důstojnost – půjde v ní o ministerstvo zahraničí a europoslance Pocheho, kterého prezident nesnáší. To bude složitý boj i bez toho, aby byl prezident podrážděný sněmovními exhibicemi.

Okamurovci jsou proti všemu, co je proti Kremlu, ale i u nich by bylo možné vypozorovat taktický motiv – pokud referendum v ČSSD nedopadne, ocitnou se opět na politickém výsluní a prezident s nimi počítá jako s oporou pro vládní plán B, tedy podporu Babišovy jednobarevné vlády. Tak proč si zbytečně koledovat.

Už by bylo skutečně načase Zemana tohoto postavení, které je mnohem silnější, než prezidentu republiky z ústavy přísluší, zbavit. Jenže to lze udělat jen jedním způsobem: sestavením stabilní vlády, která by se sebevědomě ujala řízení státu. Tuto podmínku nesplní ani jedna z vládních variant, které jsou na stole.

Miloš Zeman se proto o svou pozici demiurga českého politického dění, do níž mu svou povolební nemohoucností pomohla celá česká stranická scéna, rozhodně obávat nemusí.