Boris Johnson se stal novým britským premiérem. Je to nepřekvapivé vyvrcholení procesu, který začal referendovou otázkou kvalitou nevyhovující ani standardům twitterové ankety. Připomeňme si, kde Británie nyní stojí. Poté co v červnu 2016 odhlasovala odchod, měla Británie EU 29. března opustit. Protože však parlament třikrát odmítl dohodu o odchodu i neřízené opuštění unie, prodloužila EU termín do konce října.
Volba Borise Johnsona je sice nešťastná, nezvyšuje však šanci, že k odchodu bez dohody skutečně dojde. Borise Johnsona charakterizují tři věci, kterými je v Evropě nejblíže Trumpovi: laxní vztah k pravdě, silácké vystupování a vychloubačství a xenofobie. Lidi černé pleti nazval „černoušky s úsměvem jako meloun“, muslimky v tradičních habitech „poštovními schránkami“. Z The Times jej vyhodili za smyšlený výrok, ze stínového kabinetu konzervativců kvůli opakovanému lhaní o mimomanželské aféře.
Euroskepticismus povznesl do nových výšin. Jako korespondent v Bruselu se stal nejznámějším britským šiřitelem euromýtů: vymyslel si plány EK o standardizování velikosti kondomů, zákaz párků a podobně. Fabuluje i nyní: hned po zvolení řekl, že bát se odchodu bez dohody není nutno, protože jsou uzavřeny „postranní dohody“. Jedná se přitom pouze o 17 jednostranných opatření EU pro případ neřízeného odchodu s cílem minimalizovat dopad na Unii.
Ani jedna z jeho vlastností mu jednání s Bruselem o nové dohodě o odchodu, která by mohla projít v britském parlamentu, neulehčí. Řeči o tom, jak Británie, „dřímající obr nyní povstane, setřese kotevní lana negativismu a pochybností o sobě a přinutí Brusel k ústupkům“, jsou jen dalším projevem trumpovského velikášství, na situaci na zemi však nic nezmění.
Co tedy čekat? To, co doposud, jen s tím rozdílem, že Johnson bude mít v Bruselu ještě méně ustláno na růžích než jeho předchůdkyně. Zaprvé, Brusel svou pozici v hlavních věcech (práva občanů, irská pojistka, zaplacení odchodného) nezmění. Zadruhé, většina v parlamentu, o kterou se může nyní opřít, se mu po doplňujících volbách počátkem srpna nejspíš smrskne na dva poslance. A ani ta není jistá: již krátce po zvolení mu konzervativní rebelové v kabinetu Mayové (Stewart, Gauke, Hammond) řekli, že odejdou, pokud nezaručí, že k odchodu bez dohody nedojde. Zatřetí většina parlamentu je stále proti neřízenému brexitu a bude tomu tak i za necelých sto dní. S blížící se hranou brexitového útesu a v případě, že Johnson za volantem nebude chtít ubrat plyn, udělají cokoliv, aby jej z místa řidiče odstavili.
Nejpravděpodobnější je tak v říjnu další odkopnutí plechovky. S Borisem nebo bez.
