Před pár dny uplynulo deset let od rusko-gruzínské války, za pár dní uběhne padesát let od sovětského vpádu do Československa. Rusko okupuje Krym a podporuje separatisty na východě Ukrajiny. Navzdory opakovaným setkáním mezi japonským premiérem a ruským prezidentem není mezi oběma zeměmi podepsána mírová smlouva uzavírající druhou světovou válku, neboť není vyřešen spor o Kurily.
Vojenská přítomnost v Sýrii z Ruska učinila neopominutelného hráče na Blízkém východě. Po schůzce mezi Trumpem a Kimem v Singapuru došlo k ruské diplomatické ofenzivě v KLDR a Moskva projevila zájem účastnit se jednání o situaci na Korejském poloostrově. Dvě Koreje a existence pevninské Číny a Tchaj-wanu představují nejviditelnější neuzavřené kapitoly studené války mezi Východem a Západem.
Evropané mohli mít pocit, že v devadesátých letech minulého století došlo k narovnání problémů, které se objevily v důsledku druhé světové války. Zároveň státy akceptovaly takový způsob komunikace, který rozpoutání nové války činí nepravděpodobným.
Jenomže je třeba mít na paměti, že mimo Evropu nikdy nic takového neplatilo. Kvůli aktivitám Ruska vůči Gruzii a Ukrajině se použití fyzické síly jako v zásadě standardního mechanismu fungování mezinárodních vztahů do Evropy vrátilo.
Evropská unie na takový vývoj nebyla připravena, neboť závazky o nepoužití síly bere vážně. Proč? Jednoduše proto, že v tomto ohledu EU reálně funguje na jiných principech než zbytek světa. Rusko dění v Evropě i ve světě stále čte možná starou, ale globálně zcela srozumitelnou optikou. Tak je třeba chápat i poslední ostrá slova Kremlu na adresu gruzínských snah o vstup do Severoatlantické aliance.
Všude tam, kam se rozšířilo NATO nebo EU, Evropané vnímali a podporovali rozšíření prostoru bezpečnosti, vlády práva, demokracie a blahobytu. Rusko namísto toho cítilo, že se přibližuje nebezpečí. Moskva k oněm procesům většinu času mlčela, což si Evropa vysvětlila jako souhlas.
Mlčení však pouze odráželo poznání Rusů, že v danou chvíli nemají sílu na to, aby dění zastavili. V Evropě fungující představa, že dialog je klíčem k překonávání problémů a vede k nárůstu důvěry a bezpečí, tak narazila na velmi zřetelnou mez.
Navzdory skutečnosti, že linie přímého dotyku mezi NATO a Ruskem dnes není výrazně delší než v dobách studené války a že zhruba na 95 procentech délky ruských hranic aliance není nikterak přítomná, Moskva tvrdí, že jí ze strany aliance reálně hrozí „obklíčení“. Dokud budou z Kremlu znít podobná slova, je návrat k dialogu s Moskvou nesmyslný. Pokud něco z 95 procent není přítomno, a přesto je to označeno za zásadní hrozbu, lze takový problém jen těžko řešit dialogem.
Zároveň to potvrzuje, že tlak na rozšíření aliance ze strany politických elit zemí někdejšího socialistického bloku v letech, kdy Moskva místo vedení dialogu mlčela, byl naprosto oprávněný.
Autor je politický geograf
