Komentář Michala Kaderky: Covid jako lék českého školství?
Pokud má někdo pocit, že žijeme v zemi promarněných příležitostí, jednu by měl vidět v té, kterou současný stav přináší. A ve vzdělávání je jich hned několik.
Po zkušenostech, které nám přineslo uzavření škol, se budeme více zabývat nerovnostmi ve vzdělávání. Nyní se totiž propast mezi dětmi z méně podnětného prostředí a dětmi z rodin, které se s dětmi dokážou vzdělávat, mají dostatek digitálních zařízení a lepší konektivitu, prohlubuje.
Zkouškou prochází i vedení škol, na některých učitelé jen posílají stránky k vypracování či se nemohou dohodnout na jedné komunikační platformě. Děti tak musejí s desítkou učitelů komunikovat vždy jinak. Je zřejmé, že řízení lidí nebude nejsilnější stránkou. Velké rozdíly jsou vidět především v rodinách, které mají dítě v různých školách.
Po těchto týdnech budeme více digitálně gramotní. Před šesti lety vláda schválila Strategii digitálního vzdělávání do roku 2020, ta ale zůstala jen na papíře. Nyní učitelé i děti začali ve výuce používat digitální technologie v takovém rozsahu, o kterém se donedávna nesnilo ani jejím autorům, ani ministerstvu školství.
Ekonomickou krizi zvládnou jen ti, kdo se budou umět přizpůsobit - dojde tak k odklonu od znalostí ke klíčovým kompetencím. Rodiče i děti se budou více zajímat o to, co se děti naučí, než navrčí nazpaměť. Mnoho rodičů - i maturantů a vysokoškoláků - nedokáže poradit svým dětem, které jsou na druhém stupni, protože už dávno všechno zapomněli. Uvědomí si, že vysvědčení, maturita a další papíry deklarující vzdělání nejsou zlaté tele a vzdělání je to, co si ze školy člověk odnese a zůstává mu celý život.
Zjistíme, co vše nám při vzdělávání překáží a co nepotřebujeme. Třeba státní část maturity či přijímačky na střední školy. Zjistíme, že úplně nejvíce zbytečnou a drahou institucí je CERMAT.
Při hledání různých zdrojů a propojování s ostatními si uvědomíme, že škola nemá monopol na vzdělávání a že se lze učit i jinak. Zvýší se význam neformálního (skaut, DDM pozn. aut.) i informálního vzdělávání (učím se doma a sám, co mě baví pozn. aut.). Možnost se zašít, nic nedělat a proválet několik měsíců u počítače podstatně zvýší povědomí o odpovědnosti za vlastní vzdělávání.
Na aktuální situaci jsou lépe připraveni děti a rodiče v homeschoolingu, protože lépe zvládají sebeorganizaci učení. Domškoláci tak přestanou být pro mnohé parta extravagantních divníků a zvýší se respekt k domácímu vzdělávání.
Nejednomu rodiči ruply nervy při vzdělávání vlastních dětí. Společnost konečně pochopí, že ne každý může učit a že je to řemeslo jako každé jiné. Lidé se začnou více starat, aby měl kdo učit, protože oni sami to nezvládnou.
Autor je učitelem na pražském Gymnáziu Na Zatlance a učí budoucí učitele na FF UK. Je spoluzakladatelem Učitelské platformy.
