Komentář Pavla Veselého: Teď už máme, co jsme chtěli?

ilustrační foto

ilustrační foto Zdroj: ČTK

Mezi prvními voliči do Poslanecké sněmovny, kteří 20. října mířili k volebním urnám v Ostravě, byli také klienti Domova Přístav. Speciální zařízení pečuje například o imobilní bezdomovce nebo třeba ty, kteří trpí duševním onemocněním. Řada klientů s ohledem na svůj stav a přiděleného opatrovníka volit nemůže, čtyři uživatele ale rozvezli a doprovodili pracovníci zařízení. Vpravo je klient domova Václav Lohutín ve volební místnosti umístěné ve škole v Halasově ulici.
Volební urna
poslanecká sněmovna
Poslanecká sněmovna
5
Fotogalerie

Komu připadá nadpis povědomý, nemýlí se. Starší ročníky si vzpomenou na budovatelskou píseň, při které mnohým běhal mráz po zádech. Volby ukázaly, že mnohým lidem taková píseň nejspíše chyběla.

Ukázaly také touhu po změně. Po vybočení z řádu a zavedených pravidel. Touhu po zbavení se minulého a začátku něčeho nového. Byly výrazem boje proti systému. Taková situace zde není poprvé a dějiny znají podobných situací mnoho. Jen dějiny 20.století takových zvratů zažily několik.

Příčiny boje proti systému mohou být v zásadě dvojího rázu. Buď se tak děje v době, kdy ekonomika a politika narážejí na své dno a v zemi vládne hospodářská krize. Miliony nezaměstnaných ztratily naději, a proto se v touze po změně uchýlí k nesystémovému hnutí. To slíbí naději i za cenu, že je plán nereálný, a určitými kroky stimuluje zemi tak, aby navrátilo znovu ztracenou naději a víru v sebe a svoji zem.

Druhou krajní variantou je naopak nadbytek a náraz společnosti na strop svých možností. Lidé jsou na tom skvěle, zaměstnanost je téměř nulová a hospodářský vývoj, alespoň podle čísel, skvělý. Společnost je však stejně zmatená jako v prvním případě. Mnohdy také unavená a stejně jako v prvním případě se snaží zkusit něco jiného. Částečně z nadbytku, částečně z nudy a touhy po systémové změně, která nemá racionální jádro, ale i zde funguje princip ztráty naděje.

Co obě zdánlivě nesrovnatelné extrémy spojuje, je touha po silném vůdci a osobě, která dá naději. V poslední době se stále více ukazují naše emoce. Stále více jednáme na základě emočního rámce. Ten pocit je dnes určující. A tak vítězí ten, kdo nějakou emoci dokáže vzbudit. Je v konečné fázi úplně lhostejné, jakou podobu bude emoce mít. Dá se velmi dobře využít každá. 

A tak se v době hospodářského růstu, nízké nezaměstnanosti a přiměřené migrace ve voličích vzbudila emoce, že systém je prokorupční a že migrantů je zde spousta a že se musí všechno změnit. Šikovný marketér a politik takto připravenou společnost snadno rozdělí a její části postaví proti sobě. Pro příchod vůdce a sjednotitele je prostor připraven.

Již málokdo si klade otázku, jak je možné, že v tak nevyhovujícím systému, který je naprosto nefunkční, bylo možné se stát druhým nejbohatším mužem v zemi. Nebo vůbec vybudovat firmu. Buď se jedná o zázrak, anebo byl onen politik pevnou součástí takového systému, přizpůsobil se mu, a tím ho spoluvytvářel. Anebo je všechno jinak, jen toky financí již dostaly jiný směr a prioritu, a je tedy nanejvýš nutné v rámci zachování vlastního podnikání nastavit nový systém-nesystém, který tok peněz vrátí zpět, nebo alespoň minimalizuje škody.

Migrace vždycky byla, je a bude. Přirozený způsob migrace se děje všude na světě. Dnešní problém je, že se migrace povýšila i na investiční příležitost a možnost se díky dotacím minimálně zviditelnit. Těžko však takto motivovaným aktivistům vysvětlit, že problémy ve Francii mají svůj původ hluboko ve 20. století či že problém v Německu vznikl kvůli touze očistit se z viny za dvě světové války.

Volby také ukázaly výměnu generací. Je zjevné, kdo tuto generaci ovlivnil. Mou generaci ovlivnili prarodiče, kteří zažili dvě světové války a měli také v sobě ještě zakořeněnou dobu, kdy bylo důležité se umět o sebe a rodinu postarat. Kdy právě díky tomu, co prožili, drželi při sobě. Dnešní mladou generaci, která se narodila kolem milenia, vedly převážně maminky z generace Husákových dětí a prarodiče, kteří se narodili v době nástupu komunistů – a přes všechny špatné zkušenosti na tu dobu zdánlivé jistoty nemohou zapomenout.

Směsí toho všeho je výsledek voleb. Podařilo se rozdělit společnost tak, že je dnes připravena na svého spasitele a vůdce, který se na takovém stavu podílel. Jak z toho ven? Nezbude než se vrátit zpět ke zdravému rozumu a konzervativnímu přístupu, který se stane základnou a pevným bodem – základním táborem, kam bude možné se bezpečně vrátit. Zatím se zdá taková cesta nemožná. Ale dějiny již mnohokrát ukázaly, že to možné je. Prvním testem budou prezidentské volby.

Autor je publicista