Pozitivně testovaných o víkendu znovu rekordně přibylo, Česku se dokonce podařilo předběhnout i osmkrát lidnatější Německo. Když na chvíli ponecháme stranou všechny relativizující okolnosti, jedno je jasné. Nakažených v České republice neustále přibývá a nejspíš čelíme druhé vlně koronavirové pandemie.
A podobně jako lze v mnohém oprávněně pranýřovat vládu, mezery v politickém zvládnutí této jinak nepolitické záležitosti jsou vidět i u opozice. Neboli u těch, kteří se chystají současnou tápající garnituru vystřídat.
Je na debatě epidemiologů a dalších expertů, nakolik se návrat koronaviru v takovém rozsahu dal opravdu očekávat. Možná kromě těch, kteří nás tu před půl rokem za spikleneckého potlesku části médií a populace ujišťovali, že COVID-19 se v tichosti odebere do věčných virových lovišť a žádná další vlna nebude.
Zároveň není na místě ani hysterie. Nakažených – tedy potvrzených případů – strmě přibývá, u většiny z nich se ale naštěstí projevuje lehký průběh nemoci. Roli na nepříznivě vypadající statistice má i další spíše pozitivní okolnost, tedy rozsáhlejší testování. A opominout nelze ani fakt, že se s koronavirem začínáme učit žít. Což se týká hlavně ekonomiky, jejíž další ochromení by bylo fatální, mimo jiné i kvůli nehospodárnému chování vlády.
Čímž se dá přejít do politické roviny celé koronavirové krize. Vládu je v souvislosti s návratem pandemie za co kritizovat. Možná už za prvotní až přílišné ochromení ekonomického života, které by se však ještě dalo pochopit, protože nikdo nevěděl, jak se vše vyvine. Určitě ale za současné i dřívější utrácení - jako jsou třeba slevy na jízdném - a neochotu učinit mu přítrž, což se stane do budoucna balvanem i bez další pandemie. Nepochybně také za podcenění přípravy na návrat koronaviru. Ať už jde o nedotaženou chytrou karanténu, projekt trasování či nedostatečné posílení hygienických stanic a testovacích kapacit, zvláště v některých regionech. I když se třeba právě v testování situace postupně zlepšuje.
V neposlední řadě to je chaotické rozhodování, měnění rozsahu restrikcí podle populistických instinktů, mocenského přetahování a kdoví čeho. V lidech to pak vyvolává nejistotu, oprávněně posiluje nechuť k omezujícím opatřením a přispívá k už tak bobtnajícím pocitům, že o nic nejde. Třeba nejde, ale to pořád nevíme. Vzdor k restrikcím se tak v každém případě promořil s odporem k vládě.
A právě v tomto okamžiku by měla napochodovat alternativa k současné garnituře. Jistě, opozice nemlčí a její možnosti jsou omezené. Většinou se ale soustřeďuje na kritiku neschopnosti vlády, což je logické, ale nestačí to. Kampaně před podzimními volbami – hlavně ty billboardové - se jako vždy chystaly několik měsíců, takže dlouho před nynějším recidivou COVID-19. Přesto se to dalo využít jakožto příklad neschopnosti vlády, a to včetně krajských voleb. Ostatně „centrální“ témata tam zafungovala i dříve. Upozadit vládní přešlapy a nabízet vlastní plány: to a to by se mělo dělat, toto nikoli.
Jinak bude Andreji Babišovi a jeho partě dál procházet rétoricky sice chytrý, ale pro zemi škodlivý přístup: Sice to někdo z nás zvoral, ale já jediný to taky dokážu napravit.
