Ministryně pro místní rozvoj Klára Dostálová se chce „do posledního dechu“ bránit proti negativním dopadům auditní zprávy z Bruselu. To je logické a bylo by to v naprostém pořádku. A taky by bylo sympatické mít takovou bojovnou ministryni, její hranou neznalost auditu ponechme teď stranou. Hezké by to bylo. Pokud by to zároveň nebyla obrana jejího vládního nadřízeného a jeho obchodních aktivit. Aktéři v celém případu sporných dotací pro Agrofert, jejich role, a hlavně zájmy se nezdravě prolínají. A nejde jen o nějaký abstraktní střet zájmů.
Hned v několika neslučitelných pozicích se ocitl především Andrej Babiš. Na jedné straně jako premiér hájí české zájmy, k nimž patří i dotace zdejším firmám. Pak je tu ovšem jeho-nejeho Agrofert, který převedl do svěřenských fondů tak, aby nejnutnějším minimem vyhověl zákonu o střetu zájmů, ale aby neztratil nad koncernem kontrolu. A v neposlední řadě je tu i Babiš jako šéf exekutivy, který má bdít nad procesy probíhajícími v mocenském aparátu. Na jednoho člověka až dost.
Podobně schizofrenní situace vznikají i na druhé straně. Za normálních okolností by opozice měla bušit do vlády za to, že můžeme přijít o evropské dotace, a současně ji podpořit v dohadování s Bruselem – i když jde o Agrofert a také navzdory výhradám k dotačnímu systému, který pokřivuje evropský trh. Pravidla jsou jednou daná a byli bychom hloupí, pokud bychom přerozdělované peníze nevyužili.
Jenže odpor k premiéru Babišovi je silnější. Výsledkem je, že i opoziční síly, které jsou vůči Bruselu zdravě zdrženlivé, se podle zásady „nepřítel mého nepřítele je mým přítelem“ chtě nechtě ocitají na jedné lodi s evropskou úřednickou mašinerií.
Pokud se potvrdí zprávy z médií, že audit vyznívá pro Babiše velmi nepříznivě a závěrem je „stoprocentní korekce“, nebude to pro premiéra dobrá zpráva. Více než politicky by ho to nejspíš bolelo byznysově. Větší politické dopady by asi mělo, pokud by nejvyšší státní žalobce Pavel Zeman vrátil do hry kauzu Čapí hnízdo.
Ale zpět k patálii s auditem. V ideálním případě by vláda a řízení státu měly být svěřovány do péče těm, jimž jde výhradně o veřejné blaho. V ideálním světě nežijeme. I tak by ale měly existovat nějaké nepřekročitelné hranice. Je jasné, že si politici přinášejí do vrcholných funkcí své vlastní vize. A je to v pořádku. Pokud si ale s sebou nesou i vlastní obchodní zájmy, je výsledkem současný stav. Nikdo pořádně neví, kdo koho a co vlastně zrovna hájí.
