Od jedné krajnosti ke druhé. Změny buď jen kosmetické, anebo příliš radikální. Zhruba tak se jeví dvojice vládních návrhů na úpravu volebního zákona po zásahu Ústavního soudu.
Vypadá to jen jako samé technikálie. Vedou se řeči o nějakých volebních kvótách či o počtu obvodů. Ve hře je ale sám smysl voleb: co od nich vlastně čekáme. Chceme, aby bylo v Poslanecké sněmovně zastoupeno co nejvíce stran, a tedy i voličských názorů? Nebo dáme přednost spíš stabilitě vlád?
A jak moc zvýhodnit, či znevýhodnit koalice? Opět: chceme pestrou paletu stran, nebo jen několik hlavních politických proudů? Oba návrhy počítají se snížením prahů pro koalice na 7, 9 a na 11 procent, nyní je to 10, 15 a 20 procent. To je vcelku rozumné, fungovalo to už dříve. Byť by se dalo uvažovat i o jiných variantách, například 7, 10 a 13 procent.
V neposlední řadě je tu regionální hledisko. Zjednodušeně řečeno, jak moc mají být volení politici svázáni s místem, kde se ucházejí o hlasy? Chtějí voliči z Aše vybírat stejné politiky jako ti z Frýdku-Místku?
A pokud republiku pro sněmovní volby budeme do regionů dělit, mají to být dále kraje, nějaká jejich modifikace, nebo snad historické země? A dalo by se pokračovat.
Z dvojice vládních variant patrně zaujme více ta druhá, radikálnější. Z republiky by se stal jeden volební obvod, každá strana nebo koalice by měla jednu listinu a jednoho volebního lídra. Právě proto by to mohlo být výhodné pro strany „vůdcovského typu“, jako jsou hnutí ANO či SPD.
Také by to v kombinaci s navrženým přepočtem podle Hagenbach-Bischoffovy kvóty pomohlo menším uskupením. A uškodilo těm větším, což by nyní nejvíce bolelo právě hnutí ANO. Ale také koalice Piráti–STAN a ODS – TOP 09 – lidovci.
Ústavnímu soudu by se více než vyhovělo, byl by to logický protiklad k senátním volbám, které se odehrávají v malých obvodech většinovým systémem. A kraje mají přece své vlastní volby.
V této podobě by to ale bylo nešťastné řešení. Politická scéna by se ještě více roztříštila a stabilita vlád by dál utrpěla. A kompenzovat tuto nevýhodu vyšším volebním prahem nejspíš není politicky ani „ústavně“ průchozí.
Větší naději na úspěch má tedy první varianta. Zůstalo by 14 volebních krajů, změnil by se ale přepočet hlasů a posílila poměrnost, jak jen to jde – díky Hareově kvótě. Výhodou je, že pro zachování počtu krajů je i podpora v opozici, takže návrh by lépe prošel Senátem. A nebořily by se krajské kandidátky, které už pro sněmovní volby začaly vznikat.
Byla by to ovšem jen kosmetická změna, která neřeší hlavní problém – až příliš rozdílnou velikost krajů, byť přímo toto Ústavní soud nenapadl. Ani jiný přepočet v tom zázraky neudělá. Šlo by třeba některé kraje pospojovat, jako to Evropská unie dělá u takzvaných regionů NUTS 2, tedy územních jednotek vytvořených pro statistické účely. Anebo se hranicemi krajů neřídit, podobně jako tomu je u senátních obvodů. Takže je to sice změna průchodnější, nijak dramatická, ale také polovičatá.
Podle ministra vnitra a šéfa ČSSD Jana Hamáčka nabízejí obě varianty „spravedlivější rozdělení mandátů“. Žádný volební systém ale zcela spravedlivý není a být ani nemůže. Anebo naopak, vlastně spravedlivý je – každému dává stejné šance využít jeho nerovností.
Hlavně si musíme říct, co od voleb vlastně chceme. Na to ale není čas. Teď se jen látá jeden necitlivý zásah Ústavního soudu.
