Brutální útok v přímořském městě Nice, kde fanatický islamista zavraždil ve čtvrtek tři lidi, byl dalším z řady podobných šoků, které už utrpěla Francie.
Podobně jako ty předchozí, i tenhle měl v sobě četnou symboliku. Zároveň ukázal, jak těžké a vlastně nemožné je podobným masakrům s kořeny v minulých politických krocích, předcházet. A volání po razantních řešeních zaznívá stále hlasitěji.
Symbolický byl už jen výběr místa útoku, bazilika Notre-Dame, hlavním katolickým svatostánkem v Nice. A krutou symboliku v sobě nesl i způsob vraždění. Útočník jedné z obětí podle zpráv z médií uřezal hlavu.
Podobně, jako zhruba před dvěma týdny na předměstí Paříže učiteli Samuelu Patymu, který si studentům dovolil ukázat karikatury proroka Mohameda. Neboli, nestačí jen zavraždit. Je potřeba to udělat co nejbrutálněji.
Teroristických útoků s islamistickým podtextem zažila Francie v posledních letech bezpočet. Patří k nim vražedná výprava do pařížského týdeníku Charlie Hebdo, který zmíněné karikatury otiskl, v lednu 2015. Stejně jako série útoků v Paříži v listopadu téhož roku, při nichž zemřelo přes sto lidí, nejvíce v klubu Bataclan.
Anebo o rok později právě v Nice, kdy útočník tuniského původu vjel náklaďákem do lidí a 86 jich zabil. Opět symbolicky – na francouzský státní svátek, výročí dobytí Bastily. Téhož roku se místem útoku dvojice islamistů, podobně jako ve čtvrtek, stal kostel, tehdy v Normandii. Držení rukojmí skončilo vraždou kněze.
Za některými útoky zřejmě stála organizace Islámský stát, k některým se přihlásila, jiné iniciovala. Někdy to také byly akce vlků-samotářů. Jedno ale mají společné. Jejich cílem je útok na francouzský stát, jeho sekulární podobu či křesťanské symboly. Tedy na „bezvěrce“ a nepřátele.
Soužití Francie s muslimskou populací má přitom dlouhé kořeny, zvláště vzhledem k její koloniální minulosti. První přistěhovalci z islámských zemí, maročtí dělníci, tam ve větším počtu začali přicházet už za první světové války. Hlavní příliv nastal podobně jako jinde v západní Evropě po druhé světové válce, kdy byl hlad po pracovní síle. Další vlna následovala s osamostatněním kolonií, hlavně Alžírsko, a v neposlední řadě je to samozřejmě příliv imigrantů v posledních letech.
U prvních vln byla zpočátku patrná snaha splynout s francouzskou společností. Radikalizace nastávala až u dalších generací, zhruba od osmdesátých let, často u jedinců s pocitem sociálního a ekonomického vyčlenění. Podhoubím se stala předměstí velkých měst.
Katalyzátorem nenávisti byli i někteří imámové „dovážení“ do francouzských mešit ze zahraničí. V současné době je nahradila propaganda šířená po internetu. U mnohých novodobých přistěhovalců navíc ani snaha začlenit se neexistuje.
Nebezpečný mix, který opakovaně exploduje ve formě útoků, jako byl ten ve čtvrtek v Nice. Díky poplašnému zařízení se podařilo rychle přivolat policii, tři lidé už ale byli po smrti. O pár hodin později se strážcům pořádku v Avignonu včas podařilo zneškodnit islamistu ohrožujícího kolemjdoucí.
Bez nějakého razantnějšího, komplexnějšího řešení to ale nepůjde. „Čeho je moc, toho je příliš,“ odsoudil útok v bazilice starosta Nice Christian Estrosi. A expresivně dodal: „Je načase islamofašismus v naší zemi definitivně vyhubit.“ Mimochodem, není to žádný příznivec extremistů, ale republikán, tedy gaullista.
