Někdy se vyplatí celkový pohled či nadhled. Ať už v medicíně, či v politice. Ať už tomu říkáme psychosomatika, holistický přístup nebo prostě hodnocení momentální politické situace. A při pohledu na posledně jmenovanou oblast se nelze ubránit dojmu, že něco je ve velkém nepořádku.
Nejdřív pohled z vládní strany. Personální mizérie byla doposud hlavně doménou hnutí ANO. Výsledkem je mimo jiné držení dvou separátně důležitých rezortů – tedy ministerstva dopravy plus ministerstva průmyslu a obchodu – v jedněch rukách. Protože asi „nejsou lidi“.
Nyní se tomu zdatně snaží sekundovat sociální demokracie. Po stranické prohře následovala i vládní rozlučka s Tomášem Petříčkem. Jen se jaksi zadrhla oznámená vládní rošáda, protože Lubomír Zaorálek správně vycítil politický instinkt a nenechal se vmanévrovat do této nekonformní situace.
Takže tu máme jiné jméno – Jakub Kulhánek. A naopak Jan Birke, s nímž se počítalo na kulturu, zůstává ve svém domovském Náchodě. Nic tragického, ale vypovídá to mnohé o rozkolísaném stavu, v němž se nynější vláda nachází.
Dvojministr, nepříliš srozumitelná výměna v čele ministerstva zdravotnictví, teď personálně-stranické veletoče u koaličního partnera. A k tomu si vypočítaví komunisté vzpomněli, že vlastně už nechtějí vládu držet při životě.
Kéž by to tímhle končilo. Jenže nekončí. Do avizovaného termínu voleb – 8. a 9. října – zbývá už jen necelý půlrok. Neboli technicky není úplně lehké si představit, že by se volby předsunuly. Navíc k tomu schází politická vůle.
Ještě tak se dá dát dohromady většina pro vyslovení nedůvěry vládě. Už ale ne pro konání předčasných voleb. Takže, klausovsky řečeno, neřešení…
Republika by si přitom novou, stabilní a pevnou vládu zasloužila. Současná garnitura už jen přežívá a je ve zjevném rozkladu. Koronavirová krize přinesla ekonomické problémy, k jejichž řešení je potřeba politická odvaha a ráznost. A nikoliv jen záplatování, jehož jsme svědky.
Některým věcem můžeme pomoct úpravou pravidel. Třeba německým modelem tzv. konstruktivního vyjádření nedůvěry. Tedy že při odvolání vlády musí být zároveň jmenován premiér nový. Aby se předešlo obavám, že si to vláda v klidu odslouží v nedůvěře, anebo že si nějakou vlastní opět sestaví prezident.
Anebo úpravou volebního systému tak, aby se zmírnila roztříštěnost politické scény a zvýšila pravděpodobnost stability. Což ale poté, co do toho teď necitlivě hodil vidle Ústavní soud, příliš nevypadá.
Anebo povznesením politické kultury a respektováním nepsaných pravidel. Což ale také příliš nevypadá. Možná je blíže realita nějaká knížka od Isaaca Asimova či jiného autora sci-fi…
Každopádně nás čeká několik měsíců politické nestability, voluntarismu…a kdoví čeho. Politický projekt premiéra Babiše, hnutí ANO, se bude pokoušet o mimořádně těžký úkol, tedy vyhrát volby. Koaliční ČSSD se bude snažit o věc ještě těžší, tedy o setrvání ve sněmovně.
Komunisté budou chtít obrátit vnímání své role, což vzhledem k jejich historii není ničím novým. A obě opoziční koalice plus SPD se budou pokoušet vyvolat dojem, že právě ony jsou tou správnou alternativou.
Jistota zbývá jediná – říjen rozhodne.
